Češi proti Čechům

Myslím, že už jen okolnosti dnešní novinářské premiéry o mnohém vypovídají - v malém sále Světozoru jsem napočítal něco lehce přes 10 lidí (a to ještě 3 lidi v průběhu projekce dosti zběsile prchli) - kolik lidí asi na to vyrazí do kina a přečte si zde tento komentář? Nedorazil ani samotný režisér - absolvent humanitní univerzity - který je momentálně někde na cestách s migranty do Evropy. (Diskutérům z iDnes, Novinek a dalších diskusních žump už na základě těchto indicií musí v tuto chvíli v hlavě blikat varovná kontrolka, že režisér bude zaručeně sluníčkář, tudíž nemá smysl se jeho filmem zabývat - na tyto lidi by musela působit jako rudý hadr na býka už jen jedna scéna filmu, v níž autor říká do kamery, že si za honorář z České televize pořídil auto - co na tom, že jen ojetou jedničkovou fabii, v očích jisté části české veřejnosti je to klasický případ parazita přisátého na veřejné zdroje, tedy vlastně někdo ze stejné kategorie, do níž jsou zařazováni i cikáni). Podle mě to vlastně ani není film do kina a nezájem novinářů skoro jistě předznamenal i budoucí nezájem diváků, až dokument vstoupí v prosinci do kin (i kdyby to mělo v televizi jen minimální sledovanost, pořád to budou desítky tisíc diváků, což jsou počty, které ten film v kině nikdy nemůže udělat; vidět ten film v kině navíc nemá žádnou přidanou hodnotu oproti televizi nebo počítači, sledovat všechny ty demonstrace na velkém plátně je fyzicky spíše nepříjemné). V souvislosti s tímto filmem se mi pořád dere na mysl 10 let starý komentář pod filmem CIKÁNI JDOU DO NEBE, na který jsem nedávno narazil - dovolím si pár slov ocitovat: ... člověka musí napadat, jací by cikáni byli, kdybychom jim (my bílí) nezakázali v padesátých letech kočovat. A to dokonce přímo zákonem! Tihle svobodomyslní romantici, rváči a hrdobci nikdy nebudou schopni vstávat denně v šest do práce, večer si pustit zprávy, aby se dověděli, co nového si myslí nějaký pitomec z jedné partaje o jiném pitomci z druhé partaje, hlídat si tajli a stressovat se nad prospěchem svých dětí. Jestli je k tomu nutíme, pak poroučíme větru dešti. A jestli jsou dnes shrbení, pokřivení a agresivní, můžeme za to my; můžeme si za to sami. Kdybychom je kdysi dávno nechali žít po svém, dodnes by táhli zemí od sklizně meruněk po sklizeň řepy, dnes už asi v karavanech, a nenaráželi bychom s nimi víc, než že by nám občas cestou pomohli od nějaké slepice. Myslím, že jsem nic tak trefného o cikánech zatím nečetl. Kratochvílův dokument mi v tomto kontextu přijde jako v celku záslužný, protože jakýkoli čin mi v současné eskalující situaci přijde lepší než to natahované trápení předchozích let, kdy se cikánská problematika nijak neřešila, a tak to dospělo tam, kde to dnes je - do naprosté katastrofy. V současnosti je to tak vyhrocené, že se lze jen obávat, kam to povede, a nelze se divit ani jedné straně, protože každá má svůj díl pravdy, a velká spousta lidí - bílých i černých - cítí oprávněný vztek, a je za tím v první řadě netečnost či neschopnost předchozích i současných politiků tento problém nějak řešit (nemluvě o naprosto nekompetentních lidech typu Dienstbier či Šabatová, kteří to jen zhoršují). Jistě, že dokument si na nějakou nezaujatost nehraje a otevřeně cikánům straní (už jenom samotný název dokumentu prozrazuje výchozí stanovisko režiséra zcela otevřeně), ale na férovku nechává promluvit obě strany a ta bílá z toho zrovna dobře nevychází (co taky čekat od lidí z Dělnické strany, s kterými si slušný člověk ani nepodá ruku) - když člověk vidí skandovat ty davy holých lebek "Nic než národ", neví, jestli je to k smíchu, nebo k pláči - osobně jsem se u dokumentu spíše hodně smál, protože mi to prostě přišlo k smíchu (nemůžu si pomoct, ale když třeba v dokumentu jedna stará paní do kamery zaníceně pronáší, že se cikáni "... množí jak myši a hodila by mezi ně granát", vyvolává to u mě v první řadě bouřlivé vlny smíchu). Vyloženě legrační jsou třeba i přehnané obavy režisérových prarodičů, kteří otevřeně - a tak nějak bezelstně - vyjevují své zažité cikánské předsudky - a Kratochvíl jde nekompromisně proti nim a ukazuje, že nejsou podložené osobní zkušeností, a že by na počátku měl být dialog a vzájemné poznání (něco jiného je vnímat svět skrz optiku internetového zpravodajství a něco jiného přímo z dotyčného místa). Snad je v tomto ohledu režisér trochu naivní, naznačuje-li, že by se tímto způsobem dalo všechno řešit, ale pořád je mi to sympatičtější než to národovecké řádění, ze kterého jde strach i na dálku - z davu nikdy nevzešlo nic dobrého. Nejhorší je, že si myslím, že stávající situace žádné jednoduché řešení ani nemá, a ve filmu ho ani nenacházím. Místo dokumentu o tom, jaké to je žít v cikánském gnettu, se film tvůrci pod rukama změnil spíše v sondu z demonstrací a náhodně vybraných konfliktů, u kterých člověk nezná kontext, a těžko je tak může posoudit - spíše jen vidí tu nepřekonatelnou bariéru mezi oběma tábory a atmosféru nenávisti, která se zatím (!) tříští jen do slovních potyček a nenávistných výkřiků. Na filmu mě navíc obtěžovala spousta balastních informací, které tam podle mě vůbec nepatřily (typu "opustila mě žena / s novou partnerkou se nám narodilo dítě", blá blá). Problém tu zůstává dál, řešení nikdo nezná, a sám režisér už se věnuje práci na jiném tématu, které momentálně cikánskou problematiku odsunulo z centra pozornosti. Co bude dál je ve hvězdách - přijde nový a ještě radikálnější Sládek? Kdo ví. Pocit, že takhle to dál nejde, tu bude každopádně podle mě jen sílit - tento dokument není ostatně ničím jiným, než reakcí na tyto nálady ve společnosti. Kdo seje vítr... (27.11.2015) (méně) (více)