Rána z milosti

Tísnivá atmosféra dnes zcela zapomenutých let přechodových konfliktů mezi válkou a meziválečným mírem ze začátku minulého století je důležitá pro pochopení toho, co se dálo o několik let později. Krutost druhé světové války měla svou předchůdkyni a v tomto filmu ji poznáváme víc než z blízka. Srovnáváme-li události RÁNY s našimi dějinami - u nás i v Pobaltí se rodily nové státy - je tu jeden podstatný rozdíl. Zatímco příchod našich legionářů do pohraničních území nemalá část německočeského obyvatelstva přijímala s úlevou tváří v tvář hrozbě pandemických a epidemických nemocí i hladomoru už proto, že je - s výjimkou protičeských frází a nenávisti - také neměl kdo hájit proti množícím se zločincům všeho druhu, v Pobaltí zbytky německých armád, opírající se o německobaltskou minoritu, soustředěnou kolem šlechtických velkostatků, sehrály v bojích mezi rodícími se ozbrojenými silami vznikajících pobaltských států mezi Královcem a Petrohradem a bolševickými rudogvardějci roli rozhodného a relativně silného autonomního jazýčku na vahách. Atmosféra nejistoty a rozkladu, soustředěná do jednoho z těchto aristokratických obytných areálů, v nichž snad ještě z válečných časů působí lazaret, se koncentruje i do neobvyklého trojúhelníku nevyslyšených vášní více i méně klasického hlasu pohlaví, hledajících marně útěšnou i léčivou jistotu silného, opětovaného citu. Vynucený odjezd německých jednotek (na podzim 1919 jsou podepisovány a uzavírány konečně mírové smlouvy známé pod historickým souhrnným označením versailleského systému) uzavírá i život rozervané aristokratické ženy-komtesy. Klasické dílo německé nové vlny uvádí v titulní úloze u nás v širších diváckých vrstvách neznámou proslulou německou herečku Margaretu von Trottovou. Příběh takřka stoletý si zachovává i dnes, třicet let po svém uvedení, svěžest pohledu, věrnost atmosféry i záměrně zvolenou nezaměnitelnou působivost černobílého hraného filmu. (03.10.2008)

Tak mě Schlöndorff opět nezklamal, to jsem rád :-) Silný příběh, skvěle napsaný a promyšlený scénář včetně různých detailů (třeba to, jak Sophie v závěru říká Erichovi ty samé fráze, jaké říkal na začátku on jí), slušné herecké výkony, solidní filmařská stránka, dobrý námět, který je fajn vidět z doby, kdy měl světu co říct a nestala se z něj módní záležitost, která je teď v skoro každém filmu... A hlavně to celé dohromady opravdu funguje. Své chyby to sice má a úplně dokonalý zážitek to určitě nebyl, ale z mé strany to i tak je velká spokojenost. 4* (07.05.2022)

Je s podivem, že ten blb, který psal distributorský obsah, nevyzradil i závěrečnou scénu. Jsem ráda, že obsahy distributorů už dávno raději nečtu. Film si plyne pomalým tempem, až se doloudá k okamžiku zjištění, že Erich na Sophiinu nabídku skutečně nereflektuje. Zhrzená Sophie na to reaguje tím nejhloupějším možným způsobem. Zřejmě nedospěla ke stejnému poznání, jako kdysi moje kamarádka, která pravila, že všichni hezcí muži jsou buď ženatí, nebo teplí. (22.11.2019)

Uff, film si možná nezaslouží plných pět hvězd, ale ten konec ... Ten konec mě dostal. V Lotyšsku, těsně po Velké říjnové socialistické revoluci, stále proti sobě bojovali Němci a partyzáni - bolševici. Na venkovském zámku bydlí dva sourozenci a stará teta. Sídlí tam taky němečtí vojáci, kteří chodí do okolí bojovat proti bolševikům. Jednou dopadnou dobře, po druhé špatně atd. Sophie, jedna ze šlechtických sourozenců, se do jednoho důstojníka zamiluje a při každé příležitosti mu to dává najevo. On je ale velmi chladný a výmluvami jí stále dává najevo, že nic nebude. Když Sophie přijde o bratra, rozhodne se k zásadnímu kroku. (05.06.2020)

Na tomto filmu je nejkrásnější to, že dnes, čtvrt století po vzniku adaptace, už téma homosexuality nikoho nešokuje. Schlöndorff se snaži o realistický pohled, ale co se týce filmovych prostředků, jde o klasický přepis románu s divadelním herectvím. Nehledě na to, že převzal z románu i tendenční pohled na homosexualitu (jde jen o potlačenou heterosexualitu a válka je skvělý prostředek k blokaci přirozenosti). (21.03.2011)