Vracenky

Pozoruhodný snímek o uličnickém klukovi natočený obrazovou technikou připomínající klasické černobílé filmy měl smůlu v silnější konkurenci. V té době diváky uhranul Jan Svěrák se svojí "Obecnou školou", která tenhle podobně spřízněný snímek sešrotovala do tenat zapomnění. Ve školní třídě začnou průšvihy desetiletého žáčka tím, že malý Honza Donosil kousnul omylem soudruha ředitele do nohy z čehož pan řídící následně dostal otravu krve. Jsme v padesátých letech, komunisté jsou u moci, a za stěnou kostela hrají kluci populární míčovou hru zvanou "vracenky". Je to dost možná jediné svobodné místo v celém hlavním městě. Honza události kolem sebe komentuje, vyvádí drobné roštárny mezi něž třeba patří dívání se pod ženské sukně za pomoci zrcátka a kolem něj plyne život s maminkou a malou sestrou v jednom pražském bytě na Starém městě. Za jeho vylomeniny ho dokonce jeho máma chce dát do polepšovny, ale na nápravu malého průšviháře není nikdy pozdě. Režisér Jan Schmidt svým režijním stylem připomíná nejlepší Kachynovy snímky a umí pracovat s herci, ale řemeslnou celistvost svému filmu přes všechno úsilí nedokázal dát i vlivem rozvrzaného scénáře Milana Ležáka. Na neúspěchu filmu se možná podepsalo také to, že herecké obsazení je méně známé. Dvojčata Morávkovi se údajně v roli Honzy během natáčení střídala. Snímek, který sice nezaleze hluboko pod diváckou kůži, ale náhled na události dávno minulé to byl z těch povedenějších a očima desetiletého chlapce vtipný a současně i na zamyšlení. Rušivě působily dokumentární vsuvky o postupném budování socialismu. Rovněž komunismus a náboženství nemají k sobě blízko a přesto je tady od obojího poměrně dost. Hru "vracenky" jsem nepochopil a film ji sice použil ve svém názvu, ale věnoval se jí jen velmi okrajově. A předabovaný Marek Vašut (podle mě ho namluvil Jan Kraus) v drobné roličce bylo vůbec to nejhorší. Tenhle film si až tak nezasloužil upadnout v zapomnění, protože i snímky vyloženě nepovedené se dostaly do diváckého povědomí o mnoho víc, než tenhle. Mé hodnocení: 60% (05.01.2014)

50. léta očima dítěte. Další ze skvělých filmů těsně po sametové revoluci, u nějž je škoda, že dost zapadl. Nemyslím si přitom, že jde o dětský film, ve smyslu filmu pro děti, spíše o film o dětech na pozadí šílené doby v komunistickém Československu. Tu zde dokumentují nejen vybrané archivní záběry z československého filmového týdeníku, ale jsme s ní konfrontováni v každodenní realitě, kterou Honzík se svou maminkou, sestřičkou a svými kamarády prožívají. Pro mě osobně jedny z nejzajímavějších byly scény spojené s procesem s Rudolfem Slánským (např. přelepování či vytrhávání stránek z učebnic). Ten přitom Honzíkovu rodinu zasáhl i dost osobně. Trošku škoda, že nebylo podáno bližší vysvětlení, jak se z toho Honzíkova maminka nakonec dostala. Samotná zmínka o příslušníkovi StB vyvolává spíše otazníky a nenaplněnou zvědavost. Ale chápu, že pokud má být příběh skutečně vyprávěn očima dítěte, víc se prostě asi ani člověk dozvědět nemůže. (11.03.2017)

Zachycení atmosféry začátku padesátých let se Janu Schmidtovi podařilo zachytit bezvadně i díky černobílé kameře Jiřího Krejčíka mladšího. Chvílemi se styl vyprávění a komentování různých situací hlavním dětským představitelem hodně přibližuje poetice Karla Kachyni. Správné vyvážení humoru s dramatem funguje výborně. A jako výpověď z doby komunismu a jeho vládnutí bez nějakého přikrášlení je téměř archívní. Filmem prostupují i originální záběry, které dokumentovaly tehdejší dění v Československu a v Rusku. Neocenitelně jsou do příběhu zakomponovány politické procesy, nebo naivní budovatelská maminka hlavního hrdiny a její reakcionářský přítel. Zajímavou roličku zpívajícího svazáka si zahrál nynější filmový historik Pavel Taussig. Tenhle film by neměl zapadnout a spoustě dnešním lidem volící komunisty by prospěl ho nejednou vidět. Podobný film jsou Blázni a děvčátka, který natočil Karel Kachyňa o rok dříve, než Vracenky. (25.12.2018)

Mám tento snímek tak nějak spojený s Kouřem a Pějme píseň dohola - také neprávem opomíjené filmy rodící se v době listopadové revoluce. Nedokážu si odpustit poznámku, že je to tak trochu nefér když nás veřejnoprávní i komerční TV zásobuje dvaceti dokola se opakujícími "hity" a na některé (ještě lepší) se zapomene už v době vzniku. Ale k Vracenkám. Tvůrci si mohli velice vylámat zuby. Období naší historie, které se nedá jen tak přežvýkat je ale vyprávěno vtipně a velmi citlivě... Herci jsou do jednoho skvostní. Atmosféra v čele s výbornou kamerou vás zavede i do vašeho dětství ať už jste ho prožili v jakékoliv době. Skvělý film - a já doufám, že si ho najde daleko víc diváků než dosud. (30.09.2010)

Strukturou to připomíná nalezenou hrst kamínků z dětství. Jen pár kousků z kapsy starého kabátu, ze kterých už nikdo nemá šanci sestavit kompletní mozaiku. Jak už to bývá, zůstaly ty naivní a krásné a těch pár těžkých už možná omlel proud času do přijatelných tvarů. To pozadí leninsko-stalinského kultu osobnosti a všeobjímající demagogie pak s odstupem času ukazuje, jak je dětský svět na rozdíl od toho dospělého lépe vybaven proti podobným sračkám obranným mechanismem nevinnosti. Schmidtův film je už dekády opomíjen, ale možná je to i ku prospěchu, protože by se opotřebovala jeho vzácnost.. Apropo, mezi nyní už zakázanými zbraněmi hýžďového ničení jako jsou řemen od kalhot, klepač na koberce či šňůra od žehličky se tady vzhledem k lokaci ani nemohla objevit jedna z těch nejstrašnějších. Gumový šlauch na stáčení slivovice.. (13.06.2022)