Den sedmý, osmá noc

"Domov. Některá slova jsou zakázána, mezi ně patří domov. Domov je omyl! Proboha! Jenom po dobrém, naše ideály jsou odlišné. My nesmíme, my nemůžeme, my musíme! My jsme přece jiný! Vzpamatujte se! Voni jsou zlý, voni by to z tebe dostali! Stejně jsi nikdy neuměl lhát. Jednotlivec se musí podřídit, chápeš? Já přece vím, že jsi nevinnej, ale ty jsi nás viděl! Musíš to uznat! Jdi dál, násada je dlouhá. To já abych ti ulevil, mrtvých je víc než živých, nic se neděje. Buďme hodni svého utrpení, vody se zavírají, země rozpadá, nic je jen nové něco, není kratší cesty, kde je pouhá nutnost není odměny, naše srdce jsou otevřená....." Nejbrutálnější podobenství, apokalypsa plná symbolických gest a obrazů, bezprostřední parafráze na okupaci naší země ruskými vojsky v osmašedesátém. Peklo, strach, očistec. Jakoby chaotická alegorie, taková směs obrazů. Vlak stojící na nádraží, nikdo neví, proč tam přijel, jestli ty lidi bude odvážet...a jestli do koncentráku nebo kam. Znásilnění herečky členy Národního výboru na hřbitově. Taková ta neustálá, všudypřítomná atmosféra podivného strachu, vzájemného podezírání. Bezvýchodnost. A hlavně ten strach. Natočené nádherné divoké záběry, působící až dokumentárním dojmem. Ještě dřív, než byl film dostříhaný, už byl zakázaný a po dokončení nešel ani do distribuce a okamžitě byl odklizen do trezoru. Podle mě to je toto dílo králem všech trezorových filmů! Tolik narážek a dvojsmyslných vět, tolik odkazů na bestialitu komunistického režimu v naturalistických symbolických parabolách se v žádném jiném trezorovém filmu nevyskytuje. Výsledný film neviděl ani Evald jako režisér, ani Jan Kačer jako hlavní protagonista, premiéru měl až v roce 1990. Vyznívá jako historická zpráva o době, která vlastně nikdy neztratí svoji hodnotu a film působí jako umělecký obraz nějakého zklamání, přepadání, přepadnutí bezbranného člověka, jeho zešílení z nenormality. Genialita Evalda Schorma spočívala v tom, že on, jehož povaha byla hodná, jemná, až citlivě lyrická, dokázal natočit takový násilný a zlý film. V československé kinematografii nemá obdoby. Velkou zásluhu na tom má i scénárista Zdeněk Mahler, který napsal scénář ihned po příjezdu Rusáků. "Já tam zavolám, přiznám se svobodně." "Cos proved?" "To nevím, ale něco jistě. Existuju, tedy jsem vinen!" "Každé utrpení má svoji hodnotu. Jsme-li absolutně zbaveni práv, stáváme se úplně svobodnými. Odnikud nemůžeme nic očekávat, všechno je tudíž na nás......." (07.03.2020)

,,Co jsem proved? Ještě nevím, něco jistě - existuju, tedy jsem vinen..." Anarchie. Jinak se to říci nedá... V době, kdy měl tento snímek vyjádřit jisté poselství (a sice býti jakousi provokativní alegorii na události srpna 1968) a měl hodně co divákům říct, byl okamžitě zakázan a bohužel je místy hodně znát, jak urychleně vzhledem k době vznikal scénář i samotní film... Sice to hodně přidává na autenticitě, ale současně i na náročnosti sledování. Dal jsem si načas, podíval se nerušeně na celý film podruhé, obávám se, že potřetí bych to už dobrovolně nezvládl. Šílené psycho se zajímavou existenciální zápletkou z vesnického prostředí, kde všechny obyvatelé zasáhl na nebi podivný úkaz, po němž nikdo nesmí odejít a všichni musí přežívat nadále ve společné tísni... Obsahuje to řadu zajímavých momentů i několik hezkých myšlenek (,,Člověk se může může mýlit i když má pravdu.") nebo humorních hlášek, zejména v souvislosti s postavou dědečka v podání Václava Trégla (,,Tedy dědo, vy jste ještě živej?" / ,,Copak já, ale co ty?!"). Ve filmu osobně shlédávám výrazné obohacení zejména z originálního vykřeslení doby, i když mé výsledné dojmy hodně rozporuplné. Ty moc nevyváží ani nevídaně avantgardní výstupy Josefa Beka na pašiových hrách ani odhalená sexy Květa Fialová. 55% (22.09.2017)

Film chápu tak, že se mělo jednat o alegorii na lidskou povahu, jak se lidé sami bez cizí pomoci dokážou zterorizovat. Podobnost s nastupující dobou, kdy jsme zde sice měli ruské tanky, ale znormalizovali jsme se poslušně sami, asi nebude čistě náhodná. V daných historických podmínkách obdivuhodné dílo, pokud ale hodnotím dnes dávám *** a půl (24.05.2009)

Spěch, který je na díle k jeho určité škodě znát, se z pohledu naší současnosti jeví naopak jako obtížně nahraditelná přednost. Zachycuje totiž autentické nálady doby, nejistotu, pocity dané až střemhlavou změnou poměrů srpnových a podzimních dnů na konci roku 1968 či počátku roku 1969. Z tohoto hlediska se toto Schormovo dílo jeví jako úspěšný korektiv normalizačních kýčů, jakými jsou asi "nejreprezentativněji" filmy typu HROCH nebo KAM LÉTAJÍ ČÁPI, ale i jako sonda do psychologie počátečního odporu a následných pocitů ponížení a zdeptání, která byla ve společnosti zhruba let 1968-1970 skutečně patrná. Skutečnost, že film šel po ukončení výroby okamžitě do trezoru, je v tomto ohledu víc než výmluvná. S tím souvisí kvalita hereckých výkonů představitelů hlavních rolí; i tady je zřetelné, jak v té době bylo komunistické hnutí roztříštěné a jak pohyblivá - až proměnlivá - byla kriterialita etických a obecně hodnotových postojů té doby. Základní půdorys autorského záměru, alegorie vesnice, je šťastný a působivý, i když pro řadu diváků ne dostatečně srozumitelný; "salámové" působení vzkříšené cenzury v době, kdy DEN vznikal, bylo totiž již citelné. To, co se snad nedostává na cizelování kvality propracování, vynahrazuje Schormovo dílo aktuálností-syrovostí dokumentu, kterým DEN SEDMÝ, NOC OSMÁ pod poměrně složitým uměleckým tvarem, nepochybně také je. (28.08.2011)

"Akce proběhne v naprostý tichosti."                                                                                                                                        Film, ke kterému musí divák dozrát. A když dozraje jako víno a stane se ušlechtilým, okusí lahodný nápoj.                             "Co je vlastně dobré a co je zlé? Člověk se může mýlit i když má pravdu a naopak, jiný má pravdu, i když se mýlí." (12.02.2014)