Psi a lidé

Asi půjdu proti proudu, když odmítnu povídku 1 a 3 (důvody jsou buď zřejmé nebo si je nechám pro sebe) a budu se - byť velice krátce - věnovat povídce č. 2, genezi Hlinomazova obrazu "Zuzana a starci". Myslím si, že jsem podobný snímek dosud neviděl, alespoň velice těžko hledám nějakou paralelu - a budu rád, pokud mi někdo pomůže nebo se alespoň nad tím zamyslí. Naprosto svébytný způsob vyprávění, nezvyklé pojetí herectví, snímání obrazu a barev,... vtiskuje tomuto snímku snovou, nadreálnou, až pohádkovou kvalitu. (08.12.2015)

Povídkový film Psi a lidé se zcela vymyká Evaldovým filmům, oproti většině jeho psychologických snímkům jako třeba Každý den odvahu, Den sedmý - osmá noc nebo Návrat ztraceného syna. Psi a lidé se nese v poetičtější rovině, zejména povídky Nahý v trní (kde se prakticky vůbec nemluví a Václav Babka jako naháč vyluzuje pouze různé zvuky) a Hry lásky (tam je nádherně vidět práce Ester Krumbachové a povídka má až Hrabalovské vyznění). Poslední povídka Věrnost je asi nejlepší a herci Vlastimil Brodský a Ilja Prachař jako kamarádi, kteří se přou o jednoho psa jsou postavy nádherně zahrané. Hlavně bitka mezi nimi, to je něco, co mě vcelku vyrazilo dech a hlavně ten konec, ten mě doslova zmrazil a dorazil. Předposlední filmový počin Evalda Schorma, pak už se až do své smrti věnoval zejména divadelní režii. (05.12.2015)

Prázdninovým tempem vyprávěný, naivistickými tahy malovaný povídkový triptych, kterým Schorm na sedmnáct let uzavřel (resp. byl nucen uzavřít) svou kariéru režiséra celovečerních hraných filmů. Třebaže scénář napsal a začal realizovat Vojtěch Jasný, Schorm jej zřetelně přizpůsobil svému naturelu. Vyzdvihnul témata přítomná již v jeho předchozích snímcích (dělaní kompromisů, člověk jako bytost definována ve vztahu k druhým), při vykreslování vesnického koloritu zabíhá do fyzických detailů (kterých se jako kluk z venkova nijak neštítil) a poemy o přátelství člověka a psa posunul směrem k pochmurným podobenstvím o lidské krutosti a bezohlednosti. (Anebo je skutečnost, že se na nás nevybodne alespoň ten pes, projevem optimismu?) Za nejrozvinutější a zároveň nejinspirativnější považuji druhou povídku, kterou lze vnímat jako ambivalentní komentář k normalizačnímu fenoménu „šťastného pozemšťanství“ (tělesné radosti, lidské i psí) coby mravního a estetického ideálu. 60% (28.04.2013)

,,Dívám se Rafíkovi do očí a vždycky vidím, že to je přece jen spíš člověk." Tenhle film přináší pohled na tři různé vztahy mezi člověkem a jeho věrným čtyřnohým přítelem. V první povídce s Václavem Babkou ve stylu němé grotesky sledujeme komicky těžký život tuláka a současně vývoj vztahu s toulavým psem, přecházející z počátečního zápasu a nenávisti až k zalíbení. Druhá nás na vlnách filmové poezie nechá v jedné z dějové linek nést na vlnách vášnivé lásky k malování, ženě i pejskovi, příběh třetí se z komedie mění na smutné drama plné nespravodlivosti. Myslím, že v druhém plánu možno obsah vnímat i jako studii lidských povah a různých mezilidských vztahů. Navzdory žánrové pestrosti drží povídky svou kvalitou, tématem a poetickým laděním pohromadě.                                                                                                                                                       // Komu přijde (jako mne) většina filmů Evalda Schorma náročná a těžko ztrávitelná, zde ho jméno režiséra vůbec nemusí odrazovat. Mnohem větší tvůrčí podíl v rámci tohoto filmu totiž patří Vojtěchovi Jasnému, který k němu před emigrací napsal komplet scénář a připravoval celý snímek k natáčení (byť se jméno tohoto režiséra a scenáristy jako emigranta v titulcích nesmělo objevit). Jeho rukopis v povídkách i po převzetí režijní taktovky Schormem výrazně zůstal. Hodně scén situovaných z větší části do přírody připomene jeho Všechny dobré rodáky a není to zdaleká jen scéna, kde malíř a herec Josef Hlinomaz maluje přítomné obsazenstvo a sekunduje mu k tomu Helena Růžičková. Nebo scéna velkého hledání ztraceného psa až příliš evokuje scénu hledání a volání po dětech v dalším Jasného snímku Až přijde kocour. V celkovém vyznění mi ale tyto momenty Jasného "vykrádání sama sebe" nijak zvlášť nevadily, myšlenka z filmu (jež jsem popsal výše) je zcela jiná a svá... Krásný poetický film. (90%) (28.06.2018)

Lyrické příběhy s poetikou filmů 60.let, jimž nezaměnitelnou výtvarnou stopu vtiskl J.Jireš s E.Krumbachovou. Nejpatrnější estetika této dvojice je v první a druhé povídce. Záběry na krajinu, stromy, louky, lány polí, letící hejna ptáků a plynoucí vody připomenou Všechny dobré rodáky snímané rovněž mistrem J.Kučerou. Květinová a zahradní zátiší, scény rámované listy stromů, detaily nápaditě uspořádaných předmětů (především ve druhé povídce), toť nezaměnitelné výtvarné oko E.Krumbachové. Od vtipné grotesky se skvěle hrajícím nahatým V.Babkou, přes podobenství až k syrové výpovědi o touze a chtění. Letní slunce a hravost, den a noc, sychravost dne i vztahů. Myslím, že Jasný by dal snímku více lyričnosti. Největší vklad Schormův cítím ve Věrnosti, která se z trilogie výrazně vymyká. Ve srovnání se současnou kinematografií jde však o pohlazení na duši. Bohéma Hlinomaze jentak zapomenout nelze - a malovat uměl výborně i ve skutečnosti. Klusákova hudba působí místy až bolestně a naléhavě, jindy uklidňuje. Pro příznivce akčních snímků ovšem tenhle pocitový film rozhodně není. (28.04.2013)