Jmenuji se Julia Ross

Lahodná filmařina, na umenšené časové ploše 65 minut spolu čistá dějová linka, velkolepé interiéry i exteriéry, herecké výkony, lapačka kamery, zvuk i střih pracují jako dobře sesazený hodinový mechanismus k servírování gurmánského díla – krásná ukázka toho, že "noir", je-li chápán správně, nedefinuje žánr, ale – na rozdíl od hororu, dramatu nebo thrilleru pojednává výsostně estetický styl. *** Při sledování noiru nejsme pohlceni dějem a napětím, naopak jsme od nich od samého začátku rezervovaní, svolujíce předem k tomu, že s příběhem to může být všelijak absurdně zakroucené a postavám se mohou dít ošklivé věci a nebylo by rozumné na ně vyčerpávat city, asi jako nelitujeme tekoucí postavy a předměty na obrazech Salvadora Dalího... neboť všechny složky díla, včetně osudů postav a vnitřního napětí příběhu, jsou tu posuzovány toliko jako součásti rafinovaně zchystaného aranžmá, a od nás se po právu čeká, že se budeme kochat originálním, duchově vtipným a pointovaným rovržením všech myslitelných rezkvizit. V noiru nám není zdrojem libosti, zkušenosti a poučení umně předkládaný příběh, nalézáme však hravé souznění v odlehčeném ostrovtipu ducha prokazujícího se při stylistickém pojednání lidské nízkosti, zvrhlosti, chladnokrevnosti, podlosti, prostopášnosti, krutosti, zvrácenosti lumpů, jakož i útrpnosti a prostomyslnosti obětí... Zdrojem libosti je nám originální důmysl, jímž si nad nepříjemně mrazivými stránkami lidské povahy (ve své přirozené děsivosti i poučnosti akcentovanými hororem, thrillerem, dramatem) ladně zjednáváme odstup a nadhled, a oceňujeme svérázné žertéřství, s nímž si je udržujeme od těla, onu aristokratickou povznesenost nad prachsprostou nízkostí – jako by nás všechno to zaslepené, krátkodeché a opovrženíhodné, bědné násilí, lze-li z něj s humorným odstupem kouzlit film, lze-li je esteticky bravurně a humorně zkomponovat, už nemohlo živošičně ohrozit (a snad opravdu nemůže, jsme-li k sobě poctiví). U noiru se stáváme estetickými kumpány v nejlepším smyslu slova, podílíme se na božské svévoli a uvolňující svémoci při povzneseném zacházení s figurkami děje a jejich šmahem zmarňovanými nadějemi a osudy, v kompozici nezbytných standardních situací a vizuálních, hudebních i aranžérských složek, neboť to vše podléhá ryze stylotvorným potřebám a prozrazuje svrchovanou nadřazenost a nadhled tvůrčího autorského i diváckého ducha nad obsahem příběhu. Poctivý, správný noir nesledujeme sžíráni zvědavostí, jak to bude dál, ale kocháme se důmyslem inscenace. *** Snímek My Name Is Julia Ross je toho nejlepším příkladem. Po jeho shlédnutí doporučuji rovnou se bez přestávky podívat na Smrtící dech zimy od Arthura Penna (http://www.csfd.cz/film/7192-smrtici-dech-zimy/), který totiž není ani náhodou otrockým remakem, ale spíše jeho novým zvelebením a znásobením, magickým křídlem jinak natočeného zrcadla, labužnickým pandánem, určité motivy a momenty chytře podtrhující paralaxou, a zkrátka bravurním kontrapunktem, který oba filmy nesmírně výživně zahustí a dokoření. My Name Is Julia Ross se s Pennovým počinem (zcela mylně zařazeným pod žánr hororu) zpětně stává ještě výraznější a krásnější podívanou a Pennův snímek (v němž hlavní bídák nese jméno režiséra tohoto snímku Josepha Lewise a mrtvá herečka, za niž má být hlavní hrdinka náhradou, se jmenuje Julia Ross) ani nemá bez shlédnutí původního filmu smysl posuzovat – z tooto omylu také pramení jeho chabé divácké ohodnocení. *** (03.09.2014) (méně) (více)