Hráči se smrtí

Navzdory opravdu dosti pitomoučkému scénáři má film slušnou atmosféru a po dobu expozice mě držel v jakéms takéms napětí. To ale postupně opadávalo a já se začal soustředit na to, jak moc jednoduše a naivně celý příběh kráčí kupředu k předem odhadnutelnému konci a jak celý ten potenciál, který v samotném námětu jistě tkví, mizí v nenávratnu. 5/10 (17.05.2014)

Verhoeven má Robocopa, Schumacher má zase Hráče se smrtí. Pětice kamarádů se rozhodne probádat taje posmrtného života a není třeba se obávat, že se u toho divák bude nudit. U podobných filmů nebývá ani tak problematické figurky poházet po šachovnici jako spíše hru se ctí dohrát. Tady je bohužel to dohrávání poněkud slabší. Umím si představit, že by postavy z toho experimentování tak snadno nevyvázly. 75% (02.01.2020)

I s Telefonní budkou nejlepší Schumacherův film. V tomhle filmu je perfektní mysteriózní až hororová atmosféra, kterou ještě umocňuje hudba Jamese Newtona Howarda a kamera Jana De Bonta. Září tu herecké výkony Kevina Bacona a Kiefera Sutherlanda, ale prakticky všech zúčastněných. Výborný počin, 90%. Málem bych zapomněl. Sekvence, resp. posmrtné stavy, byly dokonale nasnímané a vizuálně provedené! Zas skvělý DeBont! (27.01.2007)

Zatímco v sérii Nezvratný osud se mladí lidé vyhnou tygru na lovné stezce a on si je pak vyčenichá, tady jej rovnou tahají za vousy a dokonce se trumfují, kdo mu je v cestě za poznáním více povytáhne.. Schumacher překvapil. V jeho tvorbě jak na houpačce jsou totiž Hráči se zubatou veskrze průměrný střed. Ponurost za každou cenu, kdy de Bont za kamerou odmítá světlo, mi přišla za čas kontraproduktivní, halucinace ve svém množství ztrácely na působivosti a samotný konec ukázal, jak snadno může nadpřirozený žánr udělat z diváka přirození. No nic, aspoň že film dal vzniknout nočnímu cyklistickému klubu Flatliners (vskutku „weird“ scéna) a přinesl medikům ponaučení, že když se při resuscitacích budou omlouvat Bohu, že mu lezou do jeho „zkurveného zelí“, zvýší se procento jejich úspěšnosti.. (03.06.2013)

Strašlivá báchorka v náručí Schumacherovské výtvarné opulence, která zachrání z jalového scénáře, co se dá. Představený svět, ve kterém "náboženství selhalo a filozofie selhala" a který je prodchnutý prázdnotou, dekadencí, rozpadem a rezignací lze dle filmu pak zachránit jen skrze překonávání limitů sebe sama a vědění. Listopadová pošmournost, kdy jsou veškeré denní záběry natáčené buď nad ránem či navečer, interiéry připomínající prázdné chrámy (včetně bytů postav) a postranní uličky naplněné dealery, prostitutkami, kde se provádí ilegální potraty kontrastující s vylidněnými ulicemi hlavními - to vše upomíná na únavu z dekády hédonismu 80. let, z níž v předešlých filmech Schumacher tolik těžil. Dekádu, ve které Filardi scénář k Flatlinerům napsal a proto ve výsledku je příběh o tom, jak mladí studenti ve vlastní aroganci vyzvou smrt, což se jim ve výsledku vyplatí, protože ta jim udělá terapii, kterou lze vyřešit tím, že řeknete pardon holce, který jste před dvaceti lety řekli, že je píča. Inu nevim. (27.12.2019)