Mafiáni

Ty nejlepší příběhy občas vytváří sám život a s ním spojené reálné události dle kterých poté může vzniknout i filmové zpracování. Jeden z takových případů je i skutečný příběh Henryho Hilla, amerického mafiána, který se ale nakonec stal kvůli zabezpečení sebe i své rodiny informátorem a dle jeho skutečného příběhu vznikla i kniha Nicholase Pileggiho jménem Wiseguy. Tato knížka poté zaujmula režiséra Martina Scorseseho, který už nechtěl další mafiánský film natočit, právě kvůli Pileggiho novele ale udělal výjimku a i díky tomu vznikl jeden z nejvýraznějších a především nejlepších zástupců žánru gangsterek, který též do dnešního dne zůstává jedním z nejlepších Scorseseho filmů. U psacího stolu spolu Pileggi a Scorsese (který tehdy psal scénář poprvé od Špinavých ulic z počátku 70. let) vytvořili výborný gangsterský epos, který nemá hluchá místa, Scorseseho typickým hyperaktivním stylem vyprávění diváka čapne od samého začátku (+ nesmí chybět klasicky Scorseseho výborný výběr hudební dramaturgie) a především je prostě a jednoduše strhující. Mafiáni jsou dvě a půl hodiny dlouhá jízda, která je po filmařské stránce doslova perfekcionisticky uhlazena a dle Hillových zážitků vznikla nejlepší dokumentace mafiánského podsvětí se všemi jeho pravidly a pořádky. Jeho hrdinové jsou mafiány až na kost a přesto je velmi snadné si je oblíbit, protože jde o suprově vykreslené a především bravurně ztvárněné charaktery. Robert De Niro si již klasicky jede svůj herecký standard, Ray Liotta je do role Henryho Hilla naprosto ideální volba, Paul Sorvino naprosto skvěle funguje jako mafiánský don ale především je tu neskutečný Joe Pesci, který si právem za Mafiány došel pro Oscara za nejlepšího herce ve vedlejší roli. Jeho Tommy DeVito je nezřízená střela ze které jde vyloženě strach a po konci filmu je skutečně nejpamětihodnější charakter. Pamětihodným charakterem je Henryho žena Karen v podání Lorraine Braccové. Jestli si za něčím stojím tak je to fakt, že Scorsese vždy uměl pracovat se ženskými charaktery a i díky postavě Karen se divák dostává do společnosti mafiánských ženušek a dostává tak dosud (a vlastně i následně) pořádně nepředstavené odvětví mafiánského života. Především se ale Scorsesemu i co se týče vztahu Henryho a Karen podaří vystavět víceméně stylovou tragickou romanci, která se i dočká své stylové dohry. V podstatě epizodní vyprávění předvádí jednu parádní mafiánskou příhodu za druhou, které se i občas skutečně podaří vyvolat dojem, že být mafiánem může být skutečně sranda. Přece jen se ale nakonec musí ukázat, že na první pohled luxusní životní styl skrývá mnoho zákoutí při kterém hrozí přinejlepším vězení a přinejhorším smrt. Mafiáni jsou v tomhle ohledu skvěle vygradování a finále u soudu má tu správnou váhu především díky strhujícímu proslovu Henryho Hilla vstříc kameře, které se potencionálně dá též brát jako zbourání čtvrté zdi. Právě i zde Scorsese utvrzuje své naprosto stylové a živelné vyprávěcí postupy, které z něj dodnes dělají jednoho z nejvýraznějších filmových tvůrců. Mafiáni naprostým právem společně s Kmotrem, Tenkrát v Americe , Zjizvenou tváří, Carlitovou cestou či též Scorseseho Casinem patří mezi základní pilíře gangster žánru, kteří své kouzlo dodnes vůbec neztratili a dodnes jde o jeden z nejstylovějších filmových zážitků všech dob, který právem bývá označován jako jeden z nejdůležitějších či rovnou nejlepších filmů všech dob. A to rozhodně naprostým právem! (19.09.2020) (méně) (více)