Kundun

Scorsese přizpůsobil tempo filmu životu v Tibetu. Tempo je neskutečně pomalé, což může mnohé odradit. Na druhou stranu to je ku prospěchu výpovědi. Když dojde k příchodu čínského vojska, ani v tu chvíli se tempo nemění. Jako kdyby se Scorsese maximálně snažil z filmu na diváka přenést buddhistickou filosofii, která jako kdyby neznala zlo, respektive ho přijímala, ale nevykonávala. Film prezentuje rozdíl mezi tím, jak klidný a mírný a zlý a nepřátelský svět může být. Dalajláma je natolik zajímavou osobností, že i jeho dětství dokáže film udržet. Bohužel stejně jak je pomalé tempo, takové je i vyznění filmu. Jako kdyby se stejně nedalo nic dělat, věci prostě budou tak, jak budou. (08.11.2013)

Obsah včetně závěru: Životopisný film o Dalajlámovi. Výprava mnichů vypátrá v daleké vesničce malého chlapce, do kterého se předchozí D. převtělil. Chlapec bezpečně odliší pravé D. věci od nepravých. Je uveden do hlavního kláštera a vychováván jako budoucí vládce. Tamní vláda při rozhodování používá i předpovědi věštce v tranzu. Tibet obsadí Číňané. D. se s nimi nejprve snaží domlouvat, navštíví i Peking, ale když zjistí, že mu usilují o život odchází do emigrace v Indii. D. rád pozoruje hvězdářským dalekohledem své poddané. (05.12.2008)

(1001) Jak jsem byla na Scorseseho celkem namíchnutá, tak tohle je ten nejlepší možný způsob, jak se mohl v mých očích vykoupit. Nechce se mi film a zážitek, který mi přivodil, příliš opisovat slovy, jenom prostě musím zmínit, jak Melissa Mathison velmi smysluplně používá vyprávěcí postup začínání v dětství a následného skákání v čase. Spousta filmů to dělá a zůstane to zbytečné či nevyužité, nikoliv ovšem tady. -"They have taken away our silence." (01.12.2017)

Příběhy z dalekých zemí a kultur jsou pro našince zajímavé už jen svým prostředím a odlišnými podmínkami živobytí. Kundun je příběhem čtrnáctého Dalajlámy, jehož život sledujeme od útlého dětství. Tvůrci dobře zachytili zejména těžkost odchodu od ideálů, pro které už Tibet pod nátlakem komunistické Číny nemůže existovat, jinak je bohužel film trochu rozvláčný a emocionálně mělký. Dobře se na něj kouká, Tibet je nádherná země a kameraman odvedl svou práci skvěle (nominace na Oscara), totéž lze říct i o hudbě a kostýmech, ale nějakého hlubokého prožitku jsem se i přes duchovně založený svět tibeťanů nedočkal... (23.03.2008)

"Vzali nám i naše ticho…" V první půli popisující dětství současného dalajlamy jsem se nechával unášet zejména vizuální opulentností, která samozřejmě staví na působivosti tibetské krajiny i úchvatných zdejších klášterech. Velkou zásluhu na tom ale má i kamera, která doslova kouzlí (viz třeba záběry, kdy dalajláma přes dalekohled hledí do krajiny). V té druhé části mi pak bylo čím dál smutněji, protože to chování komunistických Číňanů vůči místním Tibeťanům (i samotnému dalajlamovi) bylo čím dál otřesnější. Po vizuální stránce hodně silný záběr, kdy dalajlámu obklopuje rudá barva krve jeho zmasakrovaných spoluvěřících. Doslova otřesná je pak scéna ze společného setkání dalajlámy s  Mao Ce-tungem, během něhož čínský vůdce pronáší svůj soud nad tibetským náboženství, ačkoliv je vidět, jakou má dalajláma snahu o domluvu s čínskou vládou: "Náboženství je omamný jed, opium. A opium oslabuje rasu… Je jako jed otravující myšlení jednotlivce i společnosti… Tibet je náboženstvím tráven, i Vás národ je otrávený a otupělý." Jak silně tahle slova kontrastující s myšlenkami dalajlamy, když zdůrazňuje, že "Buddha je naším jediný léčitelem, ten nás osvobodí. Moudrost a soucit nás osvobodí..." (21.02.2023)