Poslední pokušení Krista

10 / 10 Scorseseho provokatívna, znepokojujúcou symbolikou preplnená úvaha o postavení človeka v spoločnosti a jeho úlohe v nej - formou striedmejšie, no myšlienkovo plné parafrázovanie biblických udalostí, uveriteľnejšie a hodnotnejšie ako hodiny strávené čítaním Svätého písma či počúvaním kázní. Ak máte radšej otázky ako odpovede a rany si zásadne nezaväzujete, ale dezinfikujete liehom, nemôžete s týmto geniálnym kúskom minúť. (23.04.2006)

Niekto by povedal, že len tupo nasledujem cirkevné dogmy, keďže som sa tomuto racionálne prepracovanému posúdeniu života Krista odvážila dať "len" 3*, ale musím zmiesť tieto mylné dojmy, pretože s diametrálne odlišným výkladom Ježišovho života žiaden veľký problém nemám. Toto je snáď prvý film, ktorý v mojich očiach dokazuje, že audiovizuálny aspekt dokáže predčiť samotný obsah, a preto Umučenie Krista (hoci nemá potrebu rozvrátiť tisíce rokov zaužívané) pre mňa predstavuje omnoho plnohodnotnejší filmový zážitok a zodpovednosť na tom nenesie len krutý (ale pravdivý!) naturalizmus scén. Posledné pokušenie disponuje perfektným scenárom a zamyslenia hodnými situáciami - obzvlášť mi imponovalo, že Ježiš tu vystupuje ako človek, ktorý pochybuje, má strach splniť vôľu Boha (čo je dosť diskutabilné, pretože takéhoto Ježiša vidíme aj v Umučení) a zároveň je opantaný vášňami, pochybnosťami a úzkosťou... James Caviezel je ale nekompromisne najlepším predstaviteľom Krista a jeho utrpenie a beznádej som mu verila tisícnásobne viac. Dafoe ma iritoval a neozbrojil ma charizmou, aká by z Krista mala vyžarovať. 3 hviezdy dávam vlastne "len" za to, že ten film rozmýšľa a je nekonvenčný, ale emocionálne ma to v žiadnom prípade "nerozpitvalo", za čo môže aj strohá forma. Keď si spomeniem na Umučenie, ktoré ma pohlcovalo Caviezelovým hereckým majstrovstvom, keď si spomeniem na symbolické zlo, obšmietajúce sa pomedzi židovský ľud či prekrásnu, úzkostnú scénu v Getsemanskej záhrade, tak Posledné pokušenie vo mne zďaleka neprehĺbilo toľko silných emócií. (13.11.2011)

Chápu velice dobře, proč církevní kruhy a jiné mistry dogmatu film nadzvedl ze židle. Ježíš v podání Scorseseho opustil slupku umělé nadreálné postavy a stal se mnohem více člověkem, který má jednoduše strach. Chybuje, mění názor, disponuje touhami a je nejistý, tak nejistý .. To pobouření chápu ne z důvodu, že by Scorsese udělal něco špatně, ale díky mému nevalnému mínění o dogmatických prasatech obecně. On naopak myšlenku přenesl do mnohem hmatatelnější a pochopitelnější podoby a jakožto silný věřící s výjimečnou schopností nadhledu přistupuje ke své víře kriticky a uznává její neduhy, aby je ideologickou tezí vzápětí obhájil a nebo jen útrpně přiznal bez obhajoby. Jeho rétorika sice nebude působit masivním okouzlením, ale je mnohem upřímnější a pro mne, jakožto více méně ateistu, snesitelnější. Ano, Ježíš na mě i v tomto snímku působil jako mnoho dnešních fanatických mesiášů v rozličných sektách. Vždyť co jiného bylo ve své době Křesťanství. Ale v jeho podání se mi nesvírají pěsti rozčilením nad blbostí a můžu se na věc dívat s větším nadhledem. Jako na historickou událost, která ve své době daný průběh potřebovala, ať je mé osobní hodnocení dopadu čí glorifikace ze stran některých religionistických majorit místy sebenevrlejší. (11.03.2011)

Vskutku nebývalý pohled na Ježíše Krista. Avšak není se vlastně čemu divit. Celá staletí se teologové mezi sebou rafali o to, zda byl Ježíš člověk, Bůh, obé najednou, a co pak víc. Otázky, které asi obyčejní lidé příliš neřeší. Církev nakonec dospěla k závěru (poměrně brzo), z něhož se dnes odvíjejí všechny pohledy na danou problematiku, z něhož dodnes vyvozujeme naše vnímání Ježíše jako bohočlověka. Věřícímu nezbývá, než přijmout, věřit a nechápat. To ale dost dobře nejde, a tak abychom Ježíše mohli přijmout, stále dokola o něm a o jeho poslání přemýšlíme. Kazantzakis i Scorsese z Ježíše udělali člověka takřka takového, jací jsme my. Plného pochyb, tužeb a nejasných přání, který se sám musí rozhodovat, přemýšlet a trápit. Na konci filmu se pak opakují častá zamýšlení nad původem a především důvodem křesťanství, nad tím proč je a proč je tak jiné než ostatní náboženství. Tady opravdu nevím, jak hluboce jsou tyto otázky zasazeny a jakou nabízejí odpověď. Pro mne jen jedinou, křesťanství rozhodně není náboženství od lidí! (11.12.2004)

Obligátně: Nečetl jsem předlohu, takže nevím, komu náleží chvála za myšlenku a její rozvinutí. Možná je to výhoda, beru-li v potaz Isherwoodovu kritiku filmu vzhledem ke Kazantzakisově knize. Film jako takový je výborný. Jsem rád, že jsem ho poprvé viděl v době, kdy jsem ve věci víry "hledal". Později už bych ho asi nevnímal tak otevřeně, ale spíš stranicky a povýšenecky. Ani tehdy, ani dnes nevnímám film jako "provokativní" (leda provokující k myšlení) nebo dokonce "odhalující", "bořící" či usvědčující", nýbrž ho považuji za vynikající rozehrání hlubokého, lidsky a myšlenkově věrohodného alternativního pohledu na člověka, který se stal (zde vlastně nestal) Bohem. Nejde o žádné lacině senzační "co když to bylo všechno jinak". Je znát, že tvůrce (spisovatel?), si je velmi dobře vědom, o kom vypráví. I s kanonickým podáním o Ježíši a těch ostatních nakládá bravurně. Mýlí se Maralkey, když tady píše, že se pojetí tohoto filmu "vůbec neřídí podle evangelií, natož pak podle Bible". Samozřejmě, jde o "konkurenční" podání, ale způsob, jak přitom dalekosáhle respektuje kánon (byť proto, aby jeho zvěst obrátil na ruby), je obdivuhodný. (22.04.2011)