Krvavá neděle

Film o lidských právech,která nepadají z nebe ani v nejstarší evropské demokracii.Prakticky vše-herecké výkony,výrazové prostředky i střih jsou podřízeny dokumentárnímu pojetí,jako bychom sledovali archivní televizní záznam demonstrace. Roztřesená komera těká z místa na místo a navozuje dojem práce válečného reportéra.Příklad politicky angažovaného filmu, natočeného dle skutečné události. Celkový dojem 85%. (12.07.2006)

No jo, Britové a Irové se nemají rádi. Jen těžko by někdo našel film, ve kterém je to vidět více. Pokud o tomto filmu budeme mluvit jako o rekonstrukci skutečných událostí, tak je třeba filmu pochválit styl, kterým byl natočen. Kamera záměrně působí dojmem, jako by právě divák byl dalším členem výpravy. Musím se přiznat, že mě se tvůrcům vtáhnout nepodařilo. Musím i konstatovat, že herecké obsazení je velmi slabé a dost ubírá na důvěryhodnosti. Vlastně film má celkově takový amatérský outfit. Paul Greengrass tedy mým oblíbencem rozhodně nebude. Krvavá neděle je čtvrtý film z jeho filmografie, který se mi posmůlilo vidět a opět tedy žádná sláva, ba dokonce průšvih. Pojem ,,krvavá neděle! mi tedy utkví v paměti pouze jako den menstruačního cyklu. Na film brzy a rád zapomenu. * (22.09.2012)

Velmi dokumentární a realistický pohled na události, které zapříčinili Krvavou neděli 30.1.1972; událost, která dodala IRA sílu... Film sleduje (nehodnotí, opravdu jen sleduje) pohled všech zainteresovaných stran. Greengrass zde poprvé ukázal, že je velmi schopný scenárista, ale hlavně velice nadaný režisér, jehož styl roztěkané režie a kamery vás vtáhne přímo na místo. Přestože filmu nechybí síla i působivé momenty, tak by mu prospělo prodloužit závěr či ho alespoň nechat lépe doznít; jako u United 93. (26.03.2005)

Das ist škandál !!! Fakt krvavej masakr natočenej podle skutečnejch událostí po jehož zhlédnutí máte chuť vstoupit do Irské Republikánské Armády /IRA/. Tento snímek natočený dokumentárním stylem s autentickými záběry nám popisuje události jednoho nedělního dne, kdy do ulic severoirského města Londonderry vyšlo pokojně demonstrovat tisíce nespokojených Irů. Natož tam byli povoláni Britští výsadkáři, kteří měli dohlížet na pořádek v ulicích a v případě nebezpečí zasáhnout mírovými prostředky jako jsou vodní děla, slzný plyn ad. Zelený mozky si asi mysleli, že jsou ve válce a jelikož měli plán pochodu, tak na jednom místě tohoto pochodu postavily barikády a tím donutili demonstrující jít jinou cestou, kde je čekalo nemilé překvapení a to byla palba doslova dozad. Bylo dokázano i z autentických záběrů, že demonstrující neměli žádné zbraně, takže nebyl důvod je zabíjet. Mezi bezmála třiceti mrtvými bylo i třináct nezletilých dětí, kteří si šli jenom zaházet kamenama společně se svýma fotříkama na britské armádní jednotky. Následně po tomto medializovaném krvavém incidentu byla ustanovena vyšetřovací komise z britské strany, která měla za úkol zamést vše pod koberec, ale tím si nasrali na hlavu, jelikož jako reakci na tento masakr vypálil rozzuřený dav britskou ambasádu v Dublinu a také IRA zaznamenala nebývale velký zájem v rekrutování nových členů této organizace. Také v kulturním světě nezůstal tento incident bez odezvy. Nejznámějším protestsongem proti této události byl asi song od irské hudební kapely U2 s názvem „Sunday Bloody Sunday" a také skladba„The Luck of the Irish" od Johna Lennona. Velice smutné je, že ani po čtyřicetiletém výročí od této události se nikdo z britské vlády neomluvil za tento incident a celkově nechápu, že ti imperialističtí britové nenechají tento smaragdový ostrov na pokoji. A to píšu zejména protože jsem v Irsku několikrát byl a dokonce jsem tam i pracoval a můžu říct, že místní mentalita zdejších lidí je dosti podobná jako ta naše. No prostě mají rádi pivo, rádi se baví, tancují, mají rádi fotbal a těch podobností je mnohem víc. Mají moje sympatie a v této věci jsem stoprocentně na jejich straně. Za nestranné natočení tohoto snímku dávám zasloužených 100%. (16.06.2021)

Forma mně hodně připomněla moji vlastní práci s kamerou, jen obsah nemívám tak dramatický a jsem naprosto nestranná :-). Teď vážně - dokumentárním stylem, s kamerou funící těsně za zády pohybujícího se objektu, se často dařilo diváka propašovat do samotného kotle dění, na žádné straně však neměl známé, a tak mu nezbylo, než se nechat strhnout vírem a bez odstupu být postaven před hotovou věc v jednom nepřátelském táboře, aby byl, se stejným efektem, vzápětí vyplivnut do protějšího, vždy jako pozorovatel, ovlivněný předem daným náhledem - úskalím všech hraných dokumentů... I když tvorbu Paula Greengrasse nijak zvlášť neobdivuji, za udržení pozornosti v permanentním neklidu si určitě zaslouží mé uznalé kývnutí. (18.11.2013)