1492: Dobytí ráje

Rok 1992 byl stejně rozporuplný jako moderní evropské objevení Nového světa o pět set let dříve . Ve srovnání s jinými obdobnými díly s podobným obsahovým zaměřením (napadá mne REVOLUCE nebo MISSION) je tu více autorského fandovství na straně bílých objevitelů. Zkusili-li bychom aplikovat podobný přístup v indiánském prostředí, odezva, které by se nám dostalo, by v lepším případě byla rezervovaná, v horším výrazně odmítavá. Není divu: součástí evropského kulturního dědictví v obou - nebo vlastně ve všech třech - Amerikách je etnocida původního obyvatelstva, barbarské vraždění válečníků, kteří v přímých konfrontacích s evropskou vojenskou silou byli všestranně bez šance, ničení původních kultur, zavlékání pandemických chorob, proti nimž imunitní indiánské systémy byly bezmocné, neskrývaná hamižnost a posléze zavlečení afrických a zčásti i indických obyvatel, když Indiáni byli i pracovně "absorbováni" (srv. nádherné Sládkovy verše jeho proslulého básňového cyklu NA HROBECH INDIÁNSKÝCH). Až do konce XIX. století lze na evropské počínání položit spíše mongolská než občanská měřítka. Pojetí Kolumbovy postavy, atmosféra na jeho lodích i první kontakty s domorodým autochtonním obyvatelstvem nesou znaky těchto budoucích forem "multikulturních" vazeb svého druhu, v mnoha ohledech připomínajících holokaust, které zcela nevymizely ani dnes (etnocida amazonských Indiánů). Z hereckých výkonů se i mně vybavují skvělý Depardieu a Weaverová. Rozporuplnost obrazů, které jsem mohl načrtnout, má pochopitelně i nečerná místa a převažující "vícebarevný" ráz. Konstatovanou rozporuplnost to ovšem nepotlačuje; naopak jí to dává až příliš velké oprávnění. Nejsilnějším pocitem, který se zmocňuje současných i někdejších čtenářů VINNETOUA nebo POSLEDNÍHO MOHYKÁNA, jsou lítost, stud, soucit a pokora. Oprávněně. (30.03.2008)

Ridley Scott dokázal natočit úchvatnou cestu časem do doby, kdy Columbus objevil Ameriku. Ukázal nám svět barevný, nezničenou přírodu, obrovské lodě, dokonale zahraného Columbuse a úžasnou hudbu "boha" Vangelise, který za ni měl dostat Oscara a je hanba, že celý snímek nedostal žádnou nominaci. Vizuální nádhera s nezapomenutelnou hudbou... (05.06.2004)

Film mě nenudil ani trochu (a to dlouhé filmy moc v lásce nemám), Dépardieu je úžasný, Vangelisova hudba slavnější než film sám a Ridley je prostě filmový malíř - měl by točit jen historické filmy, kde může svůj cit pro estetično plně využít. Jinak hodně nedoceněný film. Scény odplutí, přistání, zvedání zvonu či hurikánu jsou přesně tím, co na filmech miluju. Navíc mi vykreslení Columbovy postavy přišlo i dost komplexní. (17.07.2003)

Mělo to být monumentální pětihvězdičkové a Oscary ověnčené veledílo. Ale skutek utek. Není to sice vyložený propadák, ovšem žádný velký hit se nekonal. Film je snad až příliš dlouhý, místy se divák dokonce nevyvaruje ani nudy a nemůže to zachránit ani standardně dobrý Depardieu v hlavní roli. Mimochodem, Michael Wincott je coby hlavní padouch skutečně působivý. Absolutně dokonalá je ale jen Vangelisova hudba. Je to tak na 70%. (17.07.2002)

Úvodní třetina filmu vrcholící epickým došlápnutím Columbovo holínky na pevnou půdu je opravdu zábavným velkofilmem, ve kterém Scott bez problému mísí své megalomanské choutky s pro něj přirozenou minimalističností (nezapře se jeho zkušenost ze Soupeřů), zatímco děj je zajímavý a má spád. V momentě kdy je však ráj dobyt, říkal jsem si, co se proboha může další hodinu a půl dít. A říkám si to i teď. Osidlování džungle a dost nepřirozeně našroubovaný záporák byla bohužel voda na mlýn nudy a čekání na konec snímku. Střídmější stopáž by tak možná mnohé zachránila. 5/10 (25.05.2017)