1492: Dobytí ráje

Film, který u mě 1. doplatil na to, že nádherný Vangelisův soundtrack jsem znal dlouho před jeho zhlédnutím. 2. V oslavách 500 výročí Kolumbovy výpravy přenáší vše špatné na ostatní postavy a dělá vizionáře a charakterního člověka z brutálního conquistadora, který byl za prováděnou genocidu a mocenské ambice souzen dokonce i podle dobových zvyklostí. Spoluvytváří mýtus z něčeho, co jen těžko hledá ospravedlnění a nějakou nadčasouvou symboliku skrze filmové umění. (23.03.2005)

Rok 1992 byl stejně rozporuplný jako moderní evropské objevení Nového světa o pět set let dříve . Ve srovnání s jinými obdobnými díly s podobným obsahovým zaměřením (napadá mne REVOLUCE nebo MISSION) je tu více autorského fandovství na straně bílých objevitelů. Zkusili-li bychom aplikovat podobný přístup v indiánském prostředí, odezva, které by se nám dostalo, by v lepším případě byla rezervovaná, v horším výrazně odmítavá. Není divu: součástí evropského kulturního dědictví v obou - nebo vlastně ve všech třech - Amerikách je etnocida původního obyvatelstva, barbarské vraždění válečníků, kteří v přímých konfrontacích s evropskou vojenskou silou byli všestranně bez šance, ničení původních kultur, zavlékání pandemických chorob, proti nimž imunitní indiánské systémy byly bezmocné, neskrývaná hamižnost a posléze zavlečení afrických a zčásti i indických obyvatel, když Indiáni byli i pracovně "absorbováni" (srv. nádherné Sládkovy verše jeho proslulého básňového cyklu NA HROBECH INDIÁNSKÝCH). Až do konce XIX. století lze na evropské počínání položit spíše mongolská než občanská měřítka. Pojetí Kolumbovy postavy, atmosféra na jeho lodích i první kontakty s domorodým autochtonním obyvatelstvem nesou znaky těchto budoucích forem "multikulturních" vazeb svého druhu, v mnoha ohledech připomínajících holokaust, které zcela nevymizely ani dnes (etnocida amazonských Indiánů). Z hereckých výkonů se i mně vybavují skvělý Depardieu a Weaverová. Rozporuplnost obrazů, které jsem mohl načrtnout, má pochopitelně i nečerná místa a převažující "vícebarevný" ráz. Konstatovanou rozporuplnost to ovšem nepotlačuje; naopak jí to dává až příliš velké oprávnění. Nejsilnějším pocitem, který se zmocňuje současných i někdejších čtenářů VINNETOUA nebo POSLEDNÍHO MOHYKÁNA, jsou lítost, stud, soucit a pokora. Oprávněně. (30.03.2008)

Kvůli tomuhle filmu bych snad obětoval i návštěvu kina, protože ačkoliv koukám na filmy zásadně doma a výhradně sám, tak na tomhle bych si chtěl smlsnout na plátně. Opravdu fenomenální podívaná s velkolepou hudbou a fantastickou výpravou a také kamerou činí tento film skutečnou lahůdkou. Snímku by možná prospěla kratší stopáž, ale i tak jsem byl mile potěšen. (25.07.2010)

Hustota všemožných mouder, co na nás Ridleyho figurky chrlí, se rovná hustotě mlze nad Brčálníkem. Sladké lízátka já nerad, protože obsahují cukr. Ten se ihned vstřebá a způsobí vypouklý tvar dutiny břišní, asi takový, jakým se v současné době pyšní Žerárd Žerárdovič Depardiov. Namísto jednoduchých cukrů lze doporučit kvalitnější polysacharidy, které musí váš trávicí systém nejprve pracně rozložit. Ale nasytí na mnohem delší dobu. Co z toho vyplývá? 1492 je jednoduchý cukírek, Mise/Misie polysacharid. Ridley vždycky napěchoval svoje pseudohistorické filmy tunou patosu a naivním příběhem. Církev v Kolumbově době opravdu netvrdila, že je země placka, to už bylo ostatně vyvráceno od dob starého Řecka. Ridley prostě točí barevné, ale jinak černobílé filmy. Oč lepší jsou ty staré černobílé, no mnohem barvitější snímky! (25.04.2006)

Zbytočne podceňovaný veľkofilm. Možno sú niektoré faktografické údaje povrchnejšie načrtnuté a s Kolumbusovských spisov vytiahnuté len určité, pre dej potrebné veci. Možno to nie je rýchlo a plynulo nasnímaný film, ale točil ho Ridley Scott a tie zábery hovoria sami za seba. A k tomu Depardieuovi : angličtina nič moc, úprimne si však miesto neho neviem predstaviť nikoho iného. Je pohybujúcou sa charizmou a jeho reč tela je super. Najkrajšia je scéna stavania zvonu. (01.12.2014)