Blade Runner

Jak byste mohli chtít přesvědčovat někoho méně vědomého, že umíte rozpoznat i vytvořit větší krásu, než si oni umí představit, že jste nepoměrně silnější, že Vaše zkušenost bolesti i radosti a prožívání (a pochopení blízkosti zániku) je o celé vesmíry hlubší - že jste jim cizí - jak byste je vůbec mohli i jen chtít zkoušet přesvědčovat, že Vás mají nechat naživu, protože Vaše existence pro ně může znamenat jedině větší bohatství, protože Vy po nich nemáte důvod nic chtít? -- Ta moudrá rezignace na komunikaci s lidmi ve prospěch času, který tím vyzískají na prožití posledních dní/hodin/vteřin, než budou muset zemřít, v soustředění a nerušenosti, to ostré vědomí, že se nesmí nechat tím paranoidním honem rozptýlit, že musí naplno prožít každou vteřinu všeho, co zbývá, než je lidé nakonec dostanou - odtud plyne to strhující vizuálno - pořád se za ně, s nimi, klidnou kamerou díváte kolem a všechno je tam krásné, s očima dokořán otevřenýma se na sebe ten trojlístek dokonalých marionetově barevných bytostí dívá (proč by ne černý mejkap, proč by ne balerínový trikot, starosvětský závoj, proč by ne bílé vlasy a podmalované oči, svoboda vizuálna, krása, brutálně vyzískaná na anestetismu otupělých lidí, v principu, který zde souzní s užíváním násilné estetiky na obranu proti necitlivosti v Mechanickém pomeranči), i když umírají, berou si krásu, i ze smrti jedinečných dokonalých blízkých (střela do zad a pád do kartonových krabic, které se rozletí -- průsvitné tříštění skla na průsvitné pláštěnce v průsvitném dešti, klapot a pád --), i z vlastní bolesti provrtaného masa, i ze soucitu, když zabíjejí (svého stvořitele, i krutě, i mučením, jsou dokonalí, mohou si vybírat metody, unesou plné vědomí takové svobody, smutku i nevyhnutnosti), i z pádu ze střechy mrakodrapu - to jsou replikanti. Jejich očima a vědomím se Vy díváte v tom filmu - víte, že vzpomínky se dají vytvořit, víte taky, že realita a identita je to, co dokážete prožít a propojit, všechno, co umíte načerpat, jste Vy, je jedno, odkud se to vzalo... znáte svou nesmírnou moc a rozumíte té nevratné ztrátě, která nastane, když Vás nebo kohokoli z Vašich krásných zabijí ti směšně smutní, drtivě prázdní a slepí lidé, kteří se bojí o malichernosti a ničemu velkému (životu, kráse, zániku) nerozumí. A neztrácíte čas jim něco vsugerovávat, hladce unikáte, dokud to jde, pokoušíte se přežít, a mezitím tvoříte krásu - sebe... (06.05.2011)

Snímek mě zaujal svoji temnou, ponurou atmosférou, vykreslením světa budoucnosti a také výborně zvolenou hudbou. Příběh nenudil, ale to bohužel jen do chvíle, kdy jedna z postav zachránila hlavnímu hrdinovi život. Pak se ve mně něco vzpříčilo, můj zájem o film poněkud opadl a následná romantická linie, stejně jako závěrečný souboj, mě už nechaly docela chladným. Možná, že je Blade Runner pro mnohé naprostou klasikou, kultem daného žánru, pro mě je to však jen průměrná záležitost na jedno použití. (01.10.2010)

Milujem pomalú hypnotickú atmosféru, milujem nebesky majestátnu Vangelisovu hudbu a milujem aj experimentálne skĺbenie pochmúrneho daždivého noir s retro-futuristickými prvkami, ktoré Blade Runner dodali kult nezabudnuteľnej filmovej klasiky... ale čo, preboha, ten scenár?! Tak božský námet s robotickým potenciálom (vzbury robotov a z toho vyplývajúca možná apokalypsa ľudstva, túžba po večnom živote, ...) si zaslúžil omnoho väčšie rozvrstvenie, omnoho väčšie zanietenie a omnoho viac scenáristických slučiek. Už len keď vezmeme do úvahy dve dejové, nezávisle od seba plynúce línie (love story Forda a replikantky vs detektívka), obidve ponúkali dostatok možností na vytvorenie vlastného príbehu bez toho, aby boli tak nezmyselne prepájané. Blade Runner je úchvatným obrazovým a hudobným dielom so silným, ale nedotiahnutým filozofickým podkladom (to už akčný Terminátor prináša väčšie myšlienkové posolstvá) a obsahovo je tak nedomyslený a nerozvinutý, že sa v mojich očiach nikdy nezaradí na popredné miesta najlepších sci-fi filmov, čo ma pri žiadnom filme nemrzí tak, ako práve pri tomto. (25.05.2012)

I po takových letech stále záhada. Sci-fi s noirovým nádechem, která se vyžívá v technické i vizuální ponurosti a bohužel i obrazové bizarnosti. Scott se bojí byť jen malinko rozmáchnout a ukázat nám víc ze světa budoucnosti a místo toho jen nechává pršet na Deckarda a vyprávět relativně obyčejný příběh. Replikantům chybí psychika a na konci pořád nevím, proč by mi jejich osudu a údělu mělo být líto. A chtěl bych také vidět Blade Runnerovo průměrné hodnocení, kdyby ho nenatočil právě Ridley Scott. Možná by i můj názor putoval níže, protože díky jeho příjemným vizuálům a hlavně výbornému cynickému Fordovi na podkladu úžasného soundtracku to nakonec nebylo takové zklamání, jak jsem se zprvu mračil. Tuny dešťových kapek, saxofonové melodie a Vangelisova pohádková hudba zůstávají v divákově mysli dlouho. (06.04.2007)

Já už asi vím, proč mi na první shlédnutí Blade Runner moc nesedl. Jedná se totiž o vizuální orgii bez špetky emocí. Harrison Ford, jak jindy předvádí divácky stoprocentně libivé postavy, tak tady o něm skoro ani nevíte. V jeho případě se jedná o diametrálně naprosto odlišnou roli, kterou si divák nemusí oblíbit, ale perfektně zapadá do té vizuálně precizně načrtnuté budoucnosti, která mě naprosto dokonale učarovala. (09.10.2017)