Cesta ke štěstí

Po filmařské stránce se snímku dá vytknout jen málo. Ubíhá slušně, příliš nenudí, ale také není nezamýšleně směšný. Po stránce ideologické je možná o dosti nebezpečnější, neboť se tu kupodivu příliš nesoudruhuje. Největším zlem filmu je ovšem propagace rozorávání mezí, na kteroužto praktiku dnes taky docela doplácíme. (25.10.2009)

"Už víte odkud vítr fouká?" "Fouka" Cha cha cha ... Bolela mě prdel od traktoru, ruce od volantu a huba od smíchu ... Tak jsem naposledy nasmál u Monty Pythonů a to bez urážky. Tenhle film je to nejblbější, nejstupidnější, co se dá vidět ... Vlasta všem ukáže co je STS Chvojkovice Brod, zorá meze, udobří se s otcem a najde pravou lásku v podobě na 150% makajícího Oldy ... Při jednotlivých scénách jasně poznáváte: scény od Sklepáků, herecké výkony od Cimrmanů, dialogy z České sody ... Narozdíl od nich je to myšleno vážně a to je na tom to nejkrásnější. Ne vůně motoru, pyžmo úderníků, úsměv Jiřinky, kukle pijícího - ech pikle kujícího statkáře, ale ta naděje v lepší zítřky s heslem "Málo mezí v JZD, více chleba v národě!" (19.03.2006)

Tato příkladná agitka nabádá, že cesta ke štěstí vede jedině skrze poctivou práci, že uplatnit se může každý, třeba i podnikavá dívka, když s nadšením zasedne na volant traktoru a jme se rozorávat meze. Navíc odhalí pletichy bohatého sedláka a naivní, nedůvěřivé vesničany přesvědčí o výhodách družstevního hospodaření. To vše zamýšleno smrtelně vážně. Jako u většiny ostatních budovatelských filmů dávam *. A to za zábavnost. Film je natolik stupidní, že jsem se několikrát upřímně rozesmál. (05.01.2006)

Typická ukázka agitačního žánru, který prostupoval celou kulturu československého socrealismu. Sequens přejímá postavové i příběhové konstanty vesnického dramatu – střet mezi starým světem (světem statkářů a jejich vazalů) a světem novým (svět traktorové stanice) se přenáší na rovinu typizovaných hrdinů. Nadšená vesnická dívka Vlasta prošla ideologickou iniciací na stavbě mládeže a poselství nového řádu přináší do prostoru vsi, která se odmítá vzdát reliktu starých časů – mezí. Poměrně mě zklamalo provedení negativních postav, která narozdíl od literárních děl nemá v Cestě ke štěstí šťávu a zůstává pouze u prkenně žlučovitého statkáře Fulína. Tento nedostatek ovšem vybalancovává kolektiv traktorové stanice se vší sublimovanou erotikou, mechanizovaným vyjadřováním a předpisovým nadšením. Klíčovým motivem Cesty ke štěstí je traktor coby kontradikce koně (starého světa). Tank míru značky Zetor je pravým poslem nového řádu, iniciačním nástrojem i všudypřítomným společníkem člověka. Jeho lidé jsou ukázkovými modely "nového lidství" dle dobové estetické i ideologické normy. Vrcholnými ukázkami inkorporované ideologie jsou scény masového zpěvu a zejména Lomozem citovaná častuška, jejíž vyznění je takřka sakrální. Patos filmu je místy směšný (to všechny ty z dnešního pohledu roztomilé dvojsmysly s plněním normy), místy mrazivý (moment prohlédnutí Vlastina otce za zvuků traktoristicko-kultického chóru je takřka patologický). Za typickou rekvizitu je třeba považovat i komickou kreaci Rudolfa Deyla ml., jehož skladník Karásek ztělesňuje komický archetyp tolik typický pro český socrealismus (hartusivý dobrák). Z hlediska formálního je Cesta ke štěstí snímek příšerný, diletantský, mizerně vystavěný, disharmonický, odehraný v roztoužené naivitě Jiřky Švorcové a jejích soudruhů. Nicméně obsah je z dnešního pohledu tak obtěžkán semenem ideologie, že na diváka dýchne až cosi mystického, jako by sledoval iniciační rituál bizarní sekty. Jakožto člověk obeznámený s dobovým newspeakem i emblematickou řečí umění jsem se náramně bavil smyslem zjevným i zakódovaným. Působivé, nehodnotitelné. (02.11.2006)

Hodnotit takový film nelze bez přihlédnutí k dobovým souvislostem - a proto musím dát odpad, jelikož ten film je prolezlý propagandou skrz naskrz. Propagandou podpořující projekt kolektivizace vesnic. Ve filmu se může zpívat jak chce "V slunném světě rovných lidí, bratr bratru nezávidí", ale právě závist byla tou vlastností, kterou komunisti umě rozdmýchávali v lidech a která je nesla za jejich vytouženým cílem. Najít v každé vesnici jeden exemplární případ, vybudit lůzu k akci a ta už se postará. Postavy ve filmu jsou naprosto šablonovité, ani nemá smysl o tom moc psát. Politický zástupce v traktorové stanici (už ta funkce!) nám jen tak mimochodem ukáže, že umí dovedně couvat s traktorem, aby jsme si nemysleli, že je to nějaký neschopný aparátníček. Statkář Fulín nosí "prvorepublikový" klobouk, ne ty správné budovatelské čapky. Garážmistr Karásek je dobrák zastaralých názorů a několikrát je jemu i divákovi polopatě vysvětleno, jaké názory jsou ty správné. Vlastin otec Tomeš pozná, že otevřená náruč JZD je vždy ochotna odpustit minulé prohřešky. Záškodníček Pepek sice udělá chybu, ale svým budovatelským nadšením ji lehce napraví. Spousta propagandických hesel nejsou jen filmovou rekvizitou, ale jsou určeny hlavně pro diváky. "Málo mezí v JZD, více chleba v národě!". Přesto pár věcí mě překvapilo. Když Fulínovi říkají, že mu můžou pole vyměnit, říká jim: "Paragrafy na to máte, ale kouska srdce k člověku ne." Fulín je samozřejmě vykreslen jako egoistický vykořisťovatel, tahle věta by ale mohla zaznít i v úplně opačném filmu. Taktéž nadávání na zbytečnou byrokracii jsem v budovatelském filmu nečekal. Některé scény si uschovám pro obveselení přátel, jako třeba lehký náznak Oldovy žárlivosti zahnaný nabídnutou svačinou na traktoru nebo pozorně naslouchající traktoristy, kterak Vlasta kolejnici ke kolejnici pokládala... Jako obraz doby je film vpodstatě dokonalý, ale jelikož jeho záměr byl zcela opačný, hvězdičky mu to žádné nepřinese. (16.02.2012)