Woodstock

Dokument jsem viděl v nějaké tří a půl hodinové verzi. Před zhlédnutím jsem si myslel, že 3h30minut bude hodně, ale teď už vím, že to až tak úplně neplatí. Pro vykreslení současné situace, nálady, pozitivního smýšlení lidí a hudebního stylu hudebníků byla dlouhá stopáž takřka nutností. Nudu jsem v průběhu sledování nepotkal. Zdejší hudba nebyla úplně mým šálkem kávy, ale rozhodně se nejednalo o hudbu, vůči které bych zaujímal negativní postoj. Něco podobného bych si troufl říct i o hippies. Mě to prostě bavilo. Jednalo se o vůbec nejzajímavější hudbení dokument, jaký jsem zatím viděl. Možná i proto, že tady vlastně ani primárně o hudbu nejde. Spíše se jedná o takovou hromadnou filosofii jedné generace lidí. Lepší 3*. (05.06.2012)

Woodstock nebyl první rockový festival v dějinách, ale pořád ještě šlo teprve o dva roky starý fenomén a přes 400 tisíc lidí byla do té doby (a dlouho potom) zdaleka největší návštěvnost na podobné akci, nemluvě o tom, že organizátoři počítali max. s polovičkou. Čili i kdybychom nechali stranou všechny ideologie, lásky, Vietnamy a drogy, už jenom sledovat, jak lidi, pořadatelé, muzikanti i místní obyvatelé ještě nejsou ve svých rolích tak docela zajetí a jak jim postupně docházejí rozměry toho, čeho se právě stávají součástí, je podívaná až dojemná. Výsledkem mohla být buď masová tragédie (při všem bohužel oprávněném nadhledu nad naivitou hippies, představme si takovou situaci dnes!), nebo tenhle svého druhu zázrak, jehož svědkem být je i po letech pořád po čertech povznášející pocit. — Muzika: Nebudu se pouštět do nářků nad tím, proč už dneska takhle nikdo nehraje, je holt jiná doba; já jako dítě oné doby (skoro bych býval mohl být tím miminem, co se narodilo ve zdravotnickém stanu během jednoho z koncertů, ale nakonec jsem byl do tohoto světa vržen až dva dny po skončení festivalu a o kontinent dál) se v její hudbě cítím skvěle; ač zdaleka nejsem bezbřehým obdivovatelem všech účinkujících, ani téměř čtyři hodiny režisérského sestřihu mi po hudební stránce nestačily, chtěl bych ještě, ještě. — No a pak je tu způsob, jakým to celé Wadleigh a jeho parta převedli na plátno. Koncept s děleným obrazem považuju za báječný a taky do mrtě využitý – jednak je to na mnoha místech výtvarně nádherná podívaná, jednak se tím povedlo přenést na diváka pocity návštěvníka festivalu, jehož smysly jsou bombardovány ze všech stran úplně stejně a taky neví, kam koukat dřív, aby mu něco neuteklo. Nic, co by bylo bližší fyzické přítomnosti na místě, si neumím představit. Čili: Kus důležité a zajímavé historie, kus skvělé muziky a kus báječné filmařiny. U mě za plný počet. (08.07.2013)

Bezmála 4 hodinový dokument o hipících cvičích jógu, o hipících klouzajících se v blátě, o hipících stojících fronty na telefon, o hipícich a jejich dětech, o hipících a drogách, o hipícíh a hromadě jejich odpadku, ale také, a to především, o fantastické hudbě a atmosféře, kterou už se zcela jistě nikdy nepovede zopakovat. (14.08.2008)

Hudobné vsuvky z koncertov konkrétnych kapiel na zážitku skôr uberali ako pridávali a mňa osobne viac menej nudili. Čo sa však týka vnútra celého príbehu festivalu Woodstock, to už bolo iné kaféčko. Autentické zábery všetkých druhov (točenie nahých, plávajúcich ľudí, sex v tráve, šmýkačky do blata, spoločné zahrievanie niekoľko státisícového množstva ľudí počas chladnej noci), názory ľudí (kladné i záporné) na komunitu hippies "freaks", marihuanu a samozrejme aj na celé podujatie. (02.07.2013)

Director's cut... Aj Kryl to vravel, keď videl všetkých tých ľudí pod pódiom, ako začal veriť, že pesníčkou sa dá snáď niečo zmeniť. Asi najhromadnejšia podobná snaha v histórií sa sústredila na tomto najlegendárnejšom festivale, ktorý symbolizoval mier. Zatiaľ čo niekde ďaleko paralelne prebiehala vojna vo Vietname. Pre mňa bol tento improvizovane pôsobiaci dokument jeden z najľudskejších filmov, aké som videl. A napriek tomu, že sa odohrával v čase ďaleko pred mojím narodením (a viem, že je to klišé), mal som pocit ako keby som tam bol tiež. Určite pomohol aj fakt, že mám už pár festivalov za sebou a to je pocit, ktorý spozná človek len keď je na mieste uprostred tej nekonečnej atmosféry. Na druhej strane, zažiť Woodstock je pre mňa rovnako nedosiahnuteľné, ako vedieť si predstaviť akýkoľvek festival človeku, ktorý nikdy nebol ani len na koncerte. Janis Joplin pýtajúca sa divákov, či nie sú moc sfajčení a či majú dostatok tekutín, Hendrixove prevedenie americkej hymny,... To sú veci, ktoré zažila len jedna generácia. Je jasné, že nepoznala len dobro a krásu, akú vidíme tu, ale zažila toho veľa a nič podobné sa už nezopakuje. (10.02.2014)