Režie:
Zdenek SirovýKamera:
Jiří MacháněHudba:
Luboš FišerHrají:
Pavel Landovský, Bronislav Poloczek, Alois Švehlík, Jiří Schmitzer, Miroslav Donutil, Josef Dvořák, Rudolf Hrušínský ml., Václav Postránecký, Daniel Landa (více)Obsahy(1)
Černými barony byli nazýváni příslušníci tzv. Pomocných technických praporů (PTP), jež v padesátých letech tvořily speciální složku naší „lidové“ armády. „Černí“ byli podle barvy nárameníků, „baroni“ pak podle toho, že jako jediní tehdejší vojáci prezenční služby měli peníze, neboť část mzdy za pracovní výkony dostávali v hotovosti. Zajímavé bylo sociálně politické složení těchto jednotek: k „pétépákům“ byli přidělováni odvedenci na jedné straně pro tělesnou vadu, jako např. na „prsa slabý“, ale i politicky uvědomělý redaktor závodního časopisu Dušan Jasánek (V. Javorský), nebo asistent režie Roman Kefalín (O. Vetchý). Na druhé straně lidé s kriminální minulostí jako zloděj Ciml (F. Burda), pro rasový (Rom Kotlár – M. Gumár) nebo třídní (feudál Šternberk – V. Vydra, JUDr. Macháček – B. Rösner) původ. Stejně jako „pétépáci“ stáli na samém okraji vojenské hierarchie i jejich velitelé, obecně se vyznačující mimořádnou dávkou stupidity – major Haluška přezdívaný Terazky (P. Landovský), kapitán Ořech (B. Poloczek), poručík Hamáček (J. Schmitzer) a poručík Troník (M. Donutil). Komické historky jsou však jen odvrácenou stránkou osudu „pétépáků“, provázeného většinou událostmi smutnými a tragickými. Tvůrci to naznačují v úvodních dokumentárních záběrech z filmového týdeníku. Snímek režiséra Zdenka Sirového vznikl podle stejnojmenné knihy humoristického spisovatele Miloslava Švandrlíka. (Česká televize)
(více)Recenze (593)
Voňavka, zopakujte to! - Hovno. Ti, kteří dobu o které Baroni pojednávají nezažili, s úsměvem tvrdí, že přesně takhle to tehdy opravdu vypadalo, ale pamětníci, kteří za Čepičky skutečně sloužili, říkají, že takový bordel a absurdistán na vojně rozhodně nepanoval. Já si myslím, že pravda bude někde uprostřed. Ať tak či onak, film se (i přes hořký konec - Pepa Dvořák) povedl mimořádně a v komediálním žánru patří dodnes k těm nejlepším z domácí, porevoluční produkce. ()
Měla jsem ve svém životě to štěstí poznat se s panem doktorem Baštýřem z vesnice Mazelov, ležící blízko Českých Budějovic a můžu snad náš vztah považovat za přátelství. Pan Baštýř byl doktorem filozofie a ačkoli doktorát složil okolo roku 1948, diplom a titul obdržel po roce 1990. Do té doby se věnoval kromě svého zaměstnání své milované ženě, dětem a koním, husám, kachnám, slepicím a vietnamským prasátkům. S láskou a lidskostí, kterou nezlomil ani fakt, že byl v padesátých letech příslušníkem PTP. Převychovat se ho nepodařilo… Svého dědu, který zemřel ve 36 letech, protože bagatelizoval své obtíže se slepým střevem a stále zdůrazňoval potřebu dát přednost vojínovi, který se postřelil z nešťastné lásky a oba byli ve stejnou chvíli přijati na akutním příjmu vojenské nemocnice v Českých Budějovicích, jsem poznala pochopitelně pouze zprostředkovaně- byl velmi vzdělaný, sofistikovaný, zajímal se o astronomii a historii. Za války byl vězněn a následně totálně nasazen v Drážďanech, kde přežil známý nálet, při kterém mu zahynulo několik blízkých kamarádů. Po Únoru 1948 byl příslušníkem Československé lidové armády jako letecký mechanik. Neměl přímé podřízené, žádní vojíni mu nepodléhali a na své kolegy se díval s útrpným úsměvem. Potřeboval ale někde bydlet, se svou ženou a se svými dvěma dětmi, z nichž jedno je moje matka. Nemůžu a nechci soudit situaci nastalou před více než šedesáti lety. Film mně nesmírně baví a mám pro něj velkou slabost. Stejně jako pro knižní předlohu, která mně jednou málem donutila vystoupit z rychlíku na trase Praha- ČB, pro nezvladatelné záchvaty smíchu... ()
Dobu jsem nezažil, předlohu jsem nečetl a v historii bádám pouze jako obyčejný smrtelník. Archetypy postav však znám (ostatně, ruku na srdce, kdo ne?), situace odehrávající se ve filmu byly občas až bolestně reálné. Kromě všeho výše uvedeného, hvězdného obsazení a pár hlášek opakovaných do zblbnutí jsem na filmu nic zajímavého nenašel, abych na něj pěl ódy jako většina lidí zde. ()
Na humoru se mi vždycky líbila ta vlastnost dělat si prdel i z doby, kdy to prdel vlastně vůbec nebyla. A Černí baroni jsou hrozná prdel. A ač by se to na první pohled nezdálo, inteligentní prdel. Sice to ke konci začíná trochu kulhat a rozsypávat se více, než by bylo zdrávo, ale poslední scéna s Mazurkem mě dojímá i po tom takřka čtvrtstoletí. Jen škoda, že už si nazpamět nepamatuji tu báseň Vám z Wallstreetu. Ve škole jsme ji dávali k dobru často. ()
Kultovní film, který jsem až dnes viděl celý. Je to trochu ostuda, ale já se českým filmům opravdu hodně vyhýbal. Film má výborné hlášky, které stačily zlidovět. Pohled na vojnu, jaká tenkrát byla a nebyla, je prostě výborný. Proč se na ni nedívat s nadhledem? Někdy bych si měl knihu "Černí baroni" přečíst. Myslím, že bych se bavil ještě o něco víc, ale herecké výkony jsou tady naprosto výborné snad ve všech případech. ()
Galerie (5)
Photo © Bontonfilm
Zajímavosti (53)
- Režisér Zdenek Sirový uvažoval pro roli Kefalína (Ondřej Vetchý) i o Miroslavu Vladykovi. (ForGump)
- Kniha, která složila jako předloha filmu, je „Černí baroni aneb válčili jsme za Čepičky“. V Čechách vyšla poprvé až v roce 1990. Čepička, tedy Alexej Čepička, byl tehdejší ministr národní obrany. (sator)
- Když poslední hrabě Šternberk ze Šternberku (Václav Vydra) žádá svého velitele o dovolení odjet na Vánoce na svatbu své sestry, která si dle slov zástupce velitele pro věci politické bere nějakého Valdštejna, nejsou jeho slova úplně z cesty. Sophie Šternberková si vzala Johanna Valdštejna a Caroline Šternberková zase Louise Valdštejna... ovšem už o dost dříve, než se děj filmu odehrává. (Teimei)
Reklama