Finský nůž

Poněkud málo nosný příběh dvou zmatkujících mladíků s předvídatelným koncem. Nejslabší složkou je scénář, který nedokázal patřičně rozvinout možnosti dramatického napětí a působil spíš povrchně a nepřesvědčivě. Film naopak drží nad vodou vynikající kamera a hudba a rovněž herecký talent Jaromíra Hanzlíka, který se zde již přesvědčivě projevil. Totéž se bohužel nedá říct o poměrně toporném Karlu Meisterovi, který jen odříkával předepsané repliky. (21.09.2023)

Zdeněk Sirový se vlní, ale velmi podivně. Celkem jednoduchý scénář zaměřený na Honzův souboj se svědomím a Tondovo vypočítavé a chvílemi velmi zvláštní jednání. I když hudba je zde komentována pozitivně, mně osobně ty emotivně laděné trubky a píšťaly vadily. Nicneřešící chování postav a narůstání mizérie dvou junáků, kteří se snaží utéct sami před sebou nepatří podle mně k tomu nadprůměrnému, co můžou šedesátky nabídnout. (29.08.2013)

Ty hnusné zvuky ve větší části filmu, tak to byl tedy děs. Začátek dokonale zmršený i s podobnými pazvuky. Dávám mínus čtyřicet. Ale jinak musím uznat, že jsem se díval velmi bedlivě. Něco mi to totiž živě připomínalo. Pan Hanzlík, jako že tehdy byl neherec, to zvládl dobře, jeho partner také, takže k mimo výše napsanému strhávám, ještě dvacet za zbytečné zdržování děje, tedy hluchým místem, tím tancováním. Jinak jsem nenašel důvod k dalším mínusům. (28.09.2017)

Na československé poměry neobvyklý film, který se zaměřuje pouze na psychologii dvou hlavních postav a všichni ostatní jsou jenom v roli jakéhosi křoví. Hanzlík svou možná první filmovou roli zvládl na výbornou. Překvapila mě skvělá hudba Wiliama Bukového, takový jazzovitý styl se v našich filmech objevuje velice zřídka a proto si toho nesmírně vážím. Jenom je škoda, že je film na konci tak hrubě useknutý, znatelně zde chybí nějakých patnáct minut na pořádnou dohru, jakou by si tento zajímavý snímek bezesporu zasloužil. (17.12.2011)

Taková civilnější verze Stínu kapradiny. Film možná krapánek přepsychologizovaný, ale taková asi byla intelektuální móda. Jak se ale posunula doba! V šedesátých letech se filmoví desperádi nemohou vyhnout otázce svědomí, v devadesátých už nic takového neřeší. Musím souhlasit s předhodnotitelem Flakotaso, ta jazzovitá hudba (s barokním nádechem, jak mi připadá) je kouzelná. (17.12.2011)