Smuteční slavnost

Stejnojmenný román Evy Kantůrkové je jedním z nejostřejších výpadů proti totalitní zvůli, políčkem, který tvrdě dopadl na tváře těch, jimž bylo ublíženo lidskou krutostí a bezohledností. Filmová podoba pod režijním vedením Zdeňka Sirového dává vyřčeným slovům zcela konkrétní významy, kterých si samozřejmě tehdejší mocní nemohli nevšimnout (už to, že film mohl vůbec vzniknout je tak trochu zázrak). Zásluhu na tom, že se z nezvratného literárního ortelu nad nedávnou minulostí stává působivá obrazová balada plná uhrančivých záběrů má nepochybně kameraman světové úrovně Jiří Macháně i vynikající herci v čele s neprávem opomíjenou Jaroslavou Tichou, Josefem Somrem a dalšími. Škoda, že diváci tehdy v kinech film vyhlíželi marně – premiéru měl až ve svobodných časech, ve chvíli, kdy jen stěží mohl rezonovat s právě probíhajícími událostmi ve společnosti s takovou intenzitou, jako na sklonku šedesátých let. (01.03.2021)

Zdá se, že součástí úspěchu filmu je i jeho použitá černobílá podoba. Strohost a malířskost některých klíčových scén (asi nejvýrazněji v případě otevřené rakve s pozůstatky zesnulého) zřejmě nikoliv náhodně symbolizuje i dobu - kolektivizaci i stabilizaci let šedesátých na malém jihočeském okresním městě. Obrazy devastace a zmaru, které jsme zvyklí spojovat spíše s pohraničními územími, tento nevábný obraz jen dále dokreslují. Pohled do světa stále trvajících vesnických tradic, téměř nedotčených nedobrovolnou tzv. kolektivizací, vyznívá jako krutá, nemilosrdná obžaloba režimu. Oproti VŠEM DOBRÝM RODÁKŮM, rozmáchlým svým pohledem do historie celého poválečného dvacetiletí, je SLAVNOST mikrosondou do "malého" okresního světa, pohledem do tváří i osudů lidí, kteří se vzájemně znají po desetiletí. Tehdy herečka královéhradeckého Klicperova divadla Jaroslava Tichá kreslí svou tělesně postiženou selku jako introvertní ženu, která sobě ani jiným neukazuje slabost. Teprve slzy v závěru filmu naznačují, že i tato navenek robustní, silná žena je uvnitř křehkou, snadno zranitelnou bytostí. Předností SLAVNOSTI je i neschematické pojetí nomenklaturního světa místních funkcionářů. I teď, dvacet let po jeho obnovené a vlastně opožděné premiéře je zřejmé, proč si toto pozoruhodné dílo i nadále zachovává svou básnickou sílu a podmanivost. (22.11.2010)

,,Jsme jenom bezmocní lidé. Bezmocní... a přece vinní." Hodně silná výpověď o kruté poúnorové době a kolektivizaci v Československu, i pro režim naopak krizovém období 60. let, kdy nejednoho funkcionáře po letech dohnávaly výčitky svědomí z činů let minulých a pomalu nastával čas s (alespoň tedy dočasným) zúčtováním starých hříchů. Příběh je zajímavě rozdělen do tří oddělených kapitol na přeskáčku mezi dvěma dekády, kdy si pak divák v druhé části postupně doplňuje různé souvislosti již rozehrané zápletky. Po celý čas film doprovází silná černobílá kamera, dodávající na veškeré působivosti, stejně jako pochmurné prostředí vesnice obklopené sněhem a ledem. Z herců stojí za vyzdvihnutí nedoceněný Josef Somr, který zde vedle postavy Ludvíka Jahna v o rok starším Jirešově Žertu sehrál jeden ze svých nejlepších hereckých výkonů z doby "nové filmové vlny", výborná byla i pro mne zcela neznámá Jaroslava Tichá v hlavní roli. Všem tvůrcům patří velký dík za tento odvážný snímek, který i po letech nese v sobě silné poselství. ,,Ale táto, dneska hrajeme všichni zadarmo..." 95% (# Season Challenge Tour 2020: 2. téma – politické filmy) (06.01.2020)

Josef Somr sa stáva vďaka svojim úlohám v českej novej vlne a niektorých nie príliš ľudových filmoch jeden z mojich najobľúbenejších českých hercov. Ťažkodepresívna smútočná slávnosť je dlhá tak akurát, aby na vás jej depresia neprešla s trvalejšími následkami. Takto sa môžeme na film pozerať a premýšlať nad ním s väčším odstupom. Škoda, že som sa naňho nemohol vďaka únave lepšie sústrediť, takže opätovné zhliadnutie niekedy v budúcnosti bude nutné. VIDENÉ ZNOVA 11/19 Takže nutné pozretie v budúcnosti sa nakoniec uskutočnilo a docenil som aj umnú scenáristickú štruktúru, čo je pri filme cca hodinovom odvážny krok, pričom všetko je prehľadné. No a ten záverečný ženin pohľad stojí skutočne za to. (04.12.2013)

Smuteční slavnost je jedním z nejpůsobivějších společensky kritických filmových dramat konce šedesátých let. Závažné je již samotné téma, naléhavost je zvýrazněna koncepcí syrových obrazů i všeobjímající stísněnou náladou. Detaily hereckého vypětí korunují důraz a opravdový duševní prožitek. Osobní nespravedlnosti v rámci jakéhokoli společenského, nebo politického uspořádání nejsou neznámým pojmem. Ale jen v extrémních polohách nabývají enormních rozměrů v kvantitativním počtu i prožitých hrůzách. Smuteční slavnost nehledá naději, rozhlíží se k pochopení, neidealizuje a všeobecný zármutek se prohlubuje. Hlavní postavou morálního neklidu je Matylda Chladilová (velmi dobrá Jaroslava Tichá), čerstvě ovdovělá vesnická žena. I přes příkoří minulosti necítí zášť, hledá známky zdravého rozumu, nachází strach i mlčení zasaženého a znovu rozjitřeného svědomí. Umanutou asertivitou se stává symbolem hrozby, úzkostná bázeň pohledů bedlivě střeží její kroky. Bolest utrpení je hmatatelná. Hlavní mužskou postavou je Alois Devera (vynikající Josef Somr), komunistický předseda místního MNV. Je nejviditelnějším představitelem útlaku. Ze své role a možné eskalace nespokojenosti se dostává do rozpolcenosti. Z ní nevede cesta do bezpečí, ale jen k další demonstraci moci a rozkladné paranoii úleku. Ústředním bodem je Jan Chladil (dobrý Ľudovít Króner s hlasem Jaroslava Moučky), Matyldin manžel. On je stínem špatného svědomí a spálí všechny, kdo se snažili zapomenout. Důležitou postavou je Tonka (velmi dobrá Jana Vychodilová), Aloisova manželka a bývalá skromná děvečka na Chladilově statku. V ní se kumuluje veškerý pocit vinny, třese se zimou u cesty a prosí o odpuštění. Zármutek je znásoben osobním traumatem a získává neomezenou moc. K výraznějším postavám patří Tončina matka Chrudimská (dobrá Ludmila Roubíková), zástupce nejpočetnější části populace, která se v supích hejnech slétá na zbytky lidské důstojnosti. I Tončin otec Chrudimský (pozoruhodný Jan Kühmund) je poslušným přisluhovačem bez náznaku morálního svědomí. Viditelný je také Januš (zajímavý Gustav Opočenský), tajemník MNV a nejmocnější muž oblasti. Svůj strach schovává v bezpečném úkrytu před davem veřejnosti. Jiný druh strachu předvádí vesnický farář (zajímavý Vladimír Huber), k smrti vyděšený z možných represí moci. Z dalších rolí zaujme Janušova shovívavá manželka Anna (Božena Böhmová), či ostražitý poslanec (Josef Bartůněk). Téma je závažné, byť je krutá hrozba moci možná méně společensky rozkladná, než všeobecná absence morálky. Úchvatné ve svém existencionalistickém provedení! (11.01.2018)