Funeral Ceremonies
Režie:
Zdenek SirovýKamera:
Jiří MacháněHudba:
Jiří KalachHrají:
Jaroslava Tichá, Ľudovít Króner, Josef Somr, Jana Vychodilová, Lída Roubíková, Jan Kühmund, Gustav Opočenský, Božena Böhmová, Josef Bartůněk, Vladimír Huber (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Dlouho zakázaný snímek, natočený podle románu Evy Kantůrkové, se odvíjí ve dvou časových rovinách: jednak líčí vystěhování odbojného sedláka, jednak jeho pohřeb o několik let později ve vesnici, kam se nikdy nesměl vrátit - ani po smrti. Místní mocenská elita se smuteční slavnosti právem obává, průvod truchlících by se totiž snadno mohl změnit v mlčenlivý akt nesouhlasu. Režisér Zdenek Sirový, jenž baladicky laděný příběh rozložil do tří částí, postihl, jak údajný "socialismus s lidskou tváří" se s tím stalinským rozchází jen v otevřenosti represí, mocichtivost zůstává stejná. Drama bezmála dosahující rozměru antické tragédie přivádí na scénu odhodlanou ženu, vdovu po zesnulém, která urputně, bez ohledu na ustrašeného služebníka božího a navzdory místním funkcionářům, prosazuje honosnou poslední cestu. Tvůrci se přitom vyhýbají heroizaci svých hrdinů. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (128)
Ani oponentsky žertovný, ani prokomunisticky smuteční postoj postav Josefa Somra v těchto filmech sklonku Zlatých šedesátých ve mně nevyvolal dostatečnou (natož očekávanou) vlnu emocí, abych mohl jít s hodnocením na červená čísla... samozřejmě coby reflexe doby a ukázka odvahy tvůrců jde bezesporu o uznáníhodné snímky. Ale to už mi v uších víc zní ozvěna z Pupenda: "Komunismus je svinstvo, bolševici jsou svině"... 60% ()
Tak mozna nejvice protirezimni film, ktery jsem videl nebo na ktery si minimalne vzpomenu. Vyborna tisniva atmosfera, ktera nedava nadeji na lepsi ziti. Z hereckych vykonu doslova exceluje Josef Somr. Asi diky politickym udalostem, rok 1969 je co se tyce nasi kinematografie mozna nejlepsim a nejplodnejsim rokem vubec. ()
Tématem podobné filmu Všichni dobří rodáci, který ovšem vedle Slavnosti vypadá jako vcelku optimistický poetický film, směřující i k jakémusi smíření. Zde je vzpomínání drsnější a zřejmě pravdě více odpovídající (vím, že tomuto dojmu napomáhá i černobílá kamera). Selka Chladilová (J. Tichá) je zde opravdu neokázalou heroickou postavou, kterou vlastně to nejhorší čeká, protože i ošetřování nemilovaného muže a následný boj za důstojný pohřeb dával jejímu nešťastnému životu smysl, ale teď je před ní prázdnota. ()
Krátká a úderná facka režimnímu svinstvu. Nejsem si jistý, že Smuteční slavnost budu ještě někdy chtít vidět, její neutěšená atmosféra ale v člověku zanechá výrazný pocit nepříjemné hanby. Snad jen některá rozhodnutí postav mi přišla né zcela uvěřitelná. Vlastně jsem ze strany představitelů státní moci očekával ještě drsnější a nekompromisnější jednání. Postava Josefa Somra tak například působila zvláštně ambivalentně, ač jsem měl pocit, že on má být jednoduše "ten zlý".7/10 ()
Na jedné straně silný, docela nepříjemný příběh s pečlivě budovanou depresivní atmosférou, kde se mi líbila nejvíce postava Josefa Somra, který mě zaujal podstatně víc než v o rok starším Žertu, na straně druhé několik ne moc věrohodných scén, třeba jako to Deverovo popotahování tchýně a tchána za krádeže, zástup tolika lidí na pohřbu Chladila, když ho všichni tak nesnášeli a taky ústupnost a nakonec téměř bezmocnost "těch nahoře" zastavit pohřební průvod, takže to vidím na slabší 4*. ()
Galerie (4)
Zajímavosti (7)
- Natáčení probíhalo zčásti v Novém Rychnově v okrese Pelhřimov a také v samotném Pelhřimově. Točilo se od 10. února do 28. června 1969. (B!ker)
- Zdeněk Sirový se koncem života proslavil švandrlíkovskou adaptací Černí baroni (1992), začínal však jako méně výrazný příslušník nové vlny 60. let. Adaptací románu Evy Kantůrkové „Smuteční slavnost“ z roku 1967 překonal léta dramaturgického tápání a postavil se po bok svým kolegům snímkem slučujícím syrovou baladickou stylizaci obrazu s citlivě vnímaným tématem nedávných společenských křivd. Práci na filmu ovšem dokončil v době, kde se jako následek okupace v roce 1968 začaly dít křivdy zcela nové. Mezi ně patřilo i rozhodnutí, aby místo do kin putovala Smuteční slavnost rovnou do trezoru a její tvůrce byl postupně odsunut do dabingu. Premiéry se tak film dočkal až v roce 1990. (Zdroj: Letní filmová škola)
- Na konci filmu měl kostelník vyhánět komunistické papaláše z věže slovy: „Pánové, končíme!“ Tato replika byla ale příliš odvážná, proto ve filmu nakonec zazní: „Pánové, musím zamknout.“ (Cimr)
Reklama