Terče

Peter Bogdanovich bol vo svojom debute až príliš zviazaný Cormanovým vplyvom, takže navzdory niektorým slušným scénam, nedokázal zo svojho filmu vyťažiť viacej. Samotný film by zapadol prachom nebyť angažovania Borisa Karloffa a zakomponovaním Cormanových nepoužitých scén z The Terror - u. Ale vďaka za to, lebo Karloffove hlášky a v podstate všetky jeho scény nemajú chybu. (24.12.2013)

Vyšinutý mladík sebere pušku, zabije nejdřív všechny lidi ve svém domě, pak nakoupí několik dalších pušek i pistolí, střílí na všechna jedoucí auta (a lidi v nich) na dálnici, pak zase uteče, změní místo a následně střílí na všechny lidi na promítací akci. Jako sorry, ale k čemu takový film? Nepočítaje ten nudný sebestředný pseudoart Xaviera Dolana, už dávno jsem během sledování žádného filmu neměl takové mrákoty, jako právě u Terčů a vychvalovaný nezávislý styl to zachránit nemohl, když to po většinu času nemá co nabídnout, než jen bezcílné sledování počínání náhodného psychopatického zabijáka. Jo, ještě do toho Bogdanovich vsunul linku kolem stárnoucí hororové hvězdy a přípravy žánrového filmu, aby se to celé mohlo tvářit dostatečně artově, ba rovnou cinefilně a mladý režisér mohl v roli samého sebe v době největšího filmového vzestupu vykládat divákům intelektuální moudra o kinematografii o tom, že „všechny dobré filmy už jsou stejně natočené...“ Ani spočátku mě Terče moc nechytily a když Bogdanovich v jedném dialogu zmiňoval, jak nás bratří Marxové rozesmívají a Greta Garbo rozplákává, a vzpomněl jsem si, jak mě zrovna Garbo rozesmála v Ninočce a jak jsem u sledování těch Marxů v Kachní polévce měl ze zoufalství mnohem blíž právě k pláči, než smíchu, začal jsem tušit, že se s Bogdanovichem tady asi mineme, ale že to dospěje až do takového extrému... to jsem tedy nepředpokládal. Jedna hvězdička za možnost nahlédnutí do promítací kabíny v roce 1968 a zároveň povedenou automobilovou honičku v reálných ulicích (US premiéra 2 měsíce před Bullitovým případem). [25%] (15.03.2022)

Po dlouhé době musím říct, že jsem se dočkal vysloveně zajímavého amerického filmu z období 60. a 70. let. A osobně musím dodat, že mě nejspíš zaujala hlavně jeho brutalita, která by se poměrně snadno dala vyrovnat i dnešní filmové brutalitě v aktuálních thrillerech. I když pravda, některé by i hravě předhonila. A zároveň se přiznávám, že jsem ještě neměl tu čest zjistit, jak velký herec ve své době Boris Karloff byl, ale mám pocit, že výraznější filmovou poctu, než právě film Terče, si zasloužit nemohl. Kór, když jsem se v zajímavostech dozvěděl, jak film vlastně vznikal. A ještě z něj vzešla taková kvalita. Z pana Karloffa tady jde obrovský respekt a závěrečných deset minut byly tak silné, že jsem po shlédnutí filmu pár desítek minut ani nevnímal. (25.05.2016)

Dva filmy v jednom. Peter Bogdanovich evidentně rozpracoval dva náměty a zjistil, že jejich natažení na celovečerní metráž by bylo násilné, pročež se je rozhodl spojit. A to je možná ještě násilnější. Jak dějová linka s pošahaným ostřelovačem (na svou dobu nezvykle syrová a věcná), tak ta konverzační se starou hvězdou horrorů jsou zajímavé, jenže tak neslučitelné, že celou dobu musejí probíhat paralelně a protnou se až v závěru. A to ještě způsobem, který je hodně křečovitý. Myšlenkou filmu je evidentně vliv filmového násilí na chování mladistvých diváků, ale řekněte sami: pokud si někdo koupí pušku, jezdí po městě a střílí lidi jako plechovky od piva, je to proto, že viděl Frankensteina s Borisem Karloffem? To asi ne, viďte. 70% (12.08.2005)

(1001) Při úvodní sekvenci, kdy sledujeme "archivní" záběr Borise Karloffa v historických/hororových kulisách a přes to se objeví název filmu TARGETS, automaticky získávám dojem, že sleduji moderní (= inovátorský + reflektivní) film. Absence podkreslující hudby dělá velmi mocný dojem a spolu s (bezohledným) střihem myslím nejvíc podtrhuje tu absolutní nekompromisnost celého výtvoru. Fascinuje mě ten totální odstup zkombinovaný s různými úrovněmi a dávkami emocí v jednotlivých scénách i v celku jako takovém. A možná právě proto, že se film neobtěžuje nic komentovat nebo vysvětlovat, zůstal nepochopený/nedoceněný. Když pominu velké finále (které je tak výmluvné a zároveň pohádkové, že vlastně dodnes nechápu, jak to udělali, aby to fungovalo, a to už je to tři roky, co jsem film viděla poprvé), tak se ve filmu nachází spousta krásných dílčích kousků, jako když třeba střelec přijde domů, je tam sám a prohlíží si relikvie svého vlastního "života" a z vedlejších místností mimo záběr jsou slyšet hlasy jeho rodiny. Jsou tam i momenty jakési naivity nebo neumělosti z nevypracovanosti/nedostatku praxe nebo jak bych to nazvala, ale to mi ve výsledku nevadí, protože respekt před historií, který Bogdanovich ukazuje, ho dokázal dostatečně vykoupit. -"I was astonished to see him here in Baghdad, for I have an appointment with him tonight... in Samarra." (13.07.2015)