Poslední mohykán

"Zdenko, kdyby tě tatínek viděl, jak si tu klidně čteš, byl by oheň na střeše." "Oheň je u nás stejnak desetkrát za den. K nám by se hasiči najezdili." ____ Spíš než o celistvě kompaktní příběh jde spíš o velice kuriózní pásmo různorodých žoviálních grotesek, které mají jedno zásadní pojítko - a to božského Jaroslava Marvana, jehož ztvárnění pedantského otce a jeho optimistického bráchy (který nonšalantně ráčkuje) se může hrdě řadit na vrcholný piedestal dvojrolí. Samozřejmě, potenciál dané premisy šel využít lukrativněji - expozice je příliš dlouhá, a děj nabere na ženiálních komediálních obrátkách až v poslední třetině - jenže když vezmu principielně v potaz dobu vzniku (1947), lze to jakž takž odpustit. Vladimír Slavínský zde navíc akurátně vykreslil vzájemné vztahové peripetie, dílčí leitmotivy a rodinnou dysfunkčnost, která má nedílnou roli na finální pointě. To vše se posléze perfektně pojí do kultivované příručky k tomu, jak se fofrem dostat do Jedličkova sanatoria! .... VERDIKT: 8,5 lvích krotitelů z 10 (27.07.2020)

Svobodova úspěšná divadelní hra Poslední muž patřila po dlouhá desetiletí k výrazným charakterovým inscenacím mnoha pražských i oblastních scén a v raném období zvukové kinematografie získala dokonce jméno a tvář Hugo Haase, který titulní postavu domácího diktátora pojal v osobitém ironizujícím stylu. Slavínského poválečná aktualizovaná verze podobný, jakýsi třetí rozměr, už postrádá a na jeho místo jsou dosazeny atributy bláznivé situační komedie. Tu vytváří nejen existence Kohoutova venkovského dvojníka, vlastního bratra, ale také podívaná v cirkuse a následná hospitalizace hlavního hrdiny v blázinci. Specifické ztvárnění diktátorského otce rodiny, nyní zámožného starožitníka, filmu poskytuje především temperamentní herecký výkon Jaroslava Marvana, docházejícího po plodných letech druhých houslí (nejen) po Burianově boku k té roli, která skutečně nabízela široký rejstřík komického potenciálu i charakterových proměn. Naprosto nečekaným a svým způsobem unikátním je zde zjevení Soni Červené, budoucí světoznámé operní pěvkyně, která tu na sebe upozornila v jiné, ryze činoherní poloze. Jen stěží by tehdy někdo ze zúčastněných předpokládal, že se onen filmový mohykán stane skutečným mohykánem klasické veselohry v podobě, jakou realizoval Slavínský a další mohykáni české kinematografie. (03.10.2008)

"Já jsem takový kotel a moje rodiny jsou stroje, které má pára žene!" Nádherný film s asi nejlepší rolí Jaroslava Marvana. Režisér Slavínský natočil velkou spoustu filmů a tento i díky scénáři byl jeho vrcholem, no a pan Marvan mu už jen vtiskl "duši" :-) "Napoleon, diktátor, tyran...a nejhorší na tom je, že mají pravdu..." (30.12.2014)

Jeden z mála výborných českých straých černobílých filmů. Jaroslav Marvan patřil mezi nejlepší starý český herce. Jeho herecký výkon se nedá popsat slovy. Tento snímek navzdory zasazené staré době dokáže zaujmout až do konce. Krom příběhu, který zde není podstatný ani výrazný baví vtipné chvíle a momenty. Herecké obsazení je v pořádku, Marvan vede ze všech nejvíc ale. Na film se dá dívat pořád. Hodnotím celkově na slušných 92% = ***** (14.12.2012)

V Poslednim mohykanu si plne muzeme uzit Jaroslava Marvana ve dvojroli. Presto, ze v tomto filmu az na vyjimky nefiguruji ti nejznamejsi herci sve doby, jedna se o velice dobre herecke vykony. I kdyz je ve filmu spousta celkem vtipnych pasazi ( cirkus, blazinec, vymena ), scenar neprichazi s nicim novym. Podobnych roli uz mel v roce 1947 za sebou Jaroslav Marvan nekolik. Slabsi ctyrka. (29.12.2008)