Vrchní, prchni!

Svěrák ešte nemal syna zrelého na režírovanie a tak nemohol scenár zveriť lepšej osobe, než je Smoljak. Veľmi netradičná komédia z prostredia všetkým dobré známeho, s príhodami a situáciami, ktoré sú určite dobre známe hlavne osobám môjho pohlavia. Neskutočne svieži vietor rozfúkali tvorcovia a herci. Trošku pomalší rozjazd, ale potom príde Abrhám na svojej papierovej trojkolke bezkonkurenčne prvý. 90%. (30.12.2007)

Vybrat životní roli Josefa Abrháma by vlastně nebylo tak obtížné, většina by se snadno shodla na Daliborovi Vránovi. Nebo snad inženýru králíkovi? Nebo snad falešném vrchním? Jednoduše hlavní ve Vrchní, prchni!, jeden z komediálních vrcholů českého filmu i scenáristického tandemu Zdeněk Svěrák/Ladislav Smoljak. Právě v jeho režii vznikl lokální komediální klenot, jehož síla tkví v tom, že jednoduše neomrzí. Jeho síla přitom dodnes tkví především v zásobě ikonických hlášek, povedených hereckých výkonů i kreativních nápadů, kdy nejen toto skutečně pokládá stavidla pro jednu z nejlepších českých komedií všech dob. Šikovný scénář, který je bravurně vystavěn, jeho protagonista je v podstatě antihrdinou, který podvodné vydávání se za různé vrchní jen považuje za ideální cestu k vlastnímu přilepšení a lepší pocit ze svého donchuánství. I když tak Dalibor Vrána není kladným hrdinou, je velmi snadné mu fandit, především i díky napínavým scénám, kdy se kolem Dalibora Vrány utahuje smyčka. Scéna úprku před mnoha číšníky po kolonádě v Karlových Varech nevstoupila do historie českého filmu nadarmo, je to přesně jeden z těch momentů z Vrchní, prchni!, který lze bez studu zaškatulkovat jako komediální zlato. Těch momentů je ovšem v samotné Vrchní, prchni! i bez něj dost. Cimrmani se prostě nezapřou, i Vrchní, prchni! je procpán inteligentním humorem, stěžejní ovšem bylo i především obsazení právě Josefa Abrháma. Tomu role Dalibora Vrány jednoduše sedla a i díky ní se definitivně mohl stát ikonickou tváří českého filmu. Právě i díky svému charizmatu dokázal Abrhám Dalibora Vrány tak trochu polidštit, i díky němu lze Dalibora Vránu vnímat jako sympatického rebela, který se snaží si pouze v Československé socialistické republice tak trochu polepšit, přitom bojovat se svými mužskými půdy a nakonec se stát postrachem každého vrchního. Dalibor Vrána je tak trochu zmetek, je to ovšem sympatický zmetek. A i díky tomu mu ten konec s (tehdejší) Dádou Patrasovou přeje velmi snadno.  Všechno především stojí i na tom, že byl Smoljak šikovný (i když do velké míry nedoceněný) režisér, díky němu všechno na Vrchní, prchni! šlape skvěle. Vrchní, prchni! dokazuje, že není malých rolí, ale pouze malých herců a těch je v samotnému filmu po čertu málo. V tom filmu poté vše šlape jako po másle, ať do velké míry ruční kamera Ivana Šlapety, které dokáže v průběhu jen více realističnost, nějaký ten skrytý výsměch tehdejšímu systému a především skutečně chytré nápady, které jen více definují, co je na humoru Cimrmanů dodnes tak výtečné. Především na Josefa Abrháma se jen tak nezapomene..... (17.05.2022)

Cimrmanovský fenomén v československé kinematografii osmdesátých i sedmdesátých let zanechal výraznou stopu. Nenápadná skupinka z nealkoholické vinárny v Malostranské besedě vnesla do normalizační kinematografie nadhled, schopnost sebeironie a novou formu dosud neznámé hravosti. Bezděčná - a výnosná - mystifikace, kterou jinak slušně vychovanému, ale ne dobře placenémuži s rodinou přihrála náhoda, rozpoutává řetězec gagů, slovních obratů a především jednu z nejlepších úloh, ale i výkonů jednoho z nejvýraznějších současných českých herců starší generace. Proslulá honička vrchních obohatila i tak bohatý karlovarský genius loci o nový prvek, bohatý příběh. Moralita, která z takto rozehraného tématu mohla hrozit, se prostě nekonala. To, co se koná, je zážitek i úlevný, i blažený, i hladivý. Vždyť přece Svěrák a Smoljak ... cimrmani jsou. (13.03.2008)

Některé tuzemské filmy jsou moc fajn, jiné naprosto geniální. Asi netřeba vypisovat, kam patří tenhle Smoljakův a Svěrákův konzistentní klenot. Scéna za scénou baví, těší, nostalgicky vrací do let minulých, divák po letech vnímá detaily, které dřív třeba ani nezpozoroval, všímá si drobností, které ho vrací do dětství nebo dospívání. Scénář je vynikající, ač samotná zápletka spíš jednoduchá (a místy úsměvná), ovšem zatraceně účinná. Osudy fantoma českých pohostinství, v něhož se proměnil nenápadný knihkupec a nepoučitelný záletník Dalibor Vrána, vyvrcholí obří karlovarskou honičkou s pravými číšníky, což odkazuje ke známým honičkám hrdiny s policajty z němých grotesek. Do té doby zazní plno nezapomenutelných hlášek a vystřídá se plno skvělých herců. Josef Abrhám výtečný. (25.04.2021)

Je vůbec možný vymyslet pro jeden film tolik gagů a nápadů? Jasný důkaz, že Zdeněk Svěrák je titán mezi českými scenáristy. Půvabná, inteligentní a velmi vtipná komedie, jejiž jedinou slabinou je závěr s uhozenou hromadnou honičkou, jak ve stylu starých němých grotesek (nic proti nim, ale tady mi to sedělo jak pěst na oko). Ovšem Abrhám jako falešný číšník, proutník a profesionální houslista :o) nemá chybu. (11.05.2003)