Solaris

Nechápu proč jsou tady na nový Solaris všichni tak tvrdí. Znalý knižní předlohy i Tarkovského filmu jsem Soderberghovu adaptaci zhltl už potřetí a jsem stále nadšen. "Nový" Solaris je určitou komorní a odlehčenou (vynecháním části obsahu) verzí toho "starého", zaměřuje se hlavně na psychologickou stránku románu (tedy na Hari/Rheu) a tu filozofickou nechává k rozpitvání Tarkovského verzi - apropoz napoprvé mi drsně chyběla hlavní pointa knihy (tedy myšlenka, že planeta Solaris je entita podobná dítěti, které si jen hraje se svými novými známými a oťukává je) - tato pointa je ale na konci filmu přítomna - je to ten moment, kdy se Kelvin pomalu dotkne ruky návštěvníka/dítěte. Je to sice trochu latentní náznak, ale mě to stačilo. Komu to nestačí, ať si přečte knihu.Vyzdvihnu oba hlavní herce (ostatní ne) a SKVĚLOU hudbu Cliffa Martineze - soundtrack si pouštím už dva roky. Skvělý film, neprávem nedoceněný... 9/10 (28.11.2006)

Budu za kacíře, když řeknu, že Lemova kniha mě přes všechen myšlenkový obsah zrovna dvakrát nenadchla především pro spoustu zbytečně dlouhých pasáží, které se hlavního děje dotýkaly naprosto okrajově (BTW mám tenhle problém prakticky se všemi Lemovkami). Zato obě filmová zpracování jsou nadmíru vydařená, možná právě díky tomu, že každé jde svou vlastní cestou a každé si z knihy vybírá něco jiného. Soderbergh se na člověka dívá především skrze lásku mezi mužem a ženou jako základní stavební kámen lidskosti. Je pro něj tím, co člověka formuje. Sugestivní s podmanivou hudbou, podepřené Natashou McElhone, která do role naprosto sedí a v jejích velkých očích se jeden může ztratit jako v oceánu Solaris :)) (04.10.2005)

S velkou nedůvěrou vzbuzenou negativními ohlasy jsem přistoupil ke druhé filmové adaptaci Solarisu. O to větší potom bylo moje překvapení, co Steven Sonenberg dokázal. Komerčně (nebo přinejmenším komerčněji než ten Tarkovského) pojatý Solaris v americké produkci totiž vůbec není špatný. Sonenberg ho natočil po svém a výborně. Použití výrazných odstínů a sytě modré filtry kamery působí spolu s futuristickým pojetím stanice a dvěma slunci planety Solaris opravdu dobře. Flashbacky do minulosti vůbec nejsou špatné a závěrečná pointa se přímo nabízí. (23.12.2008)

Vzácná ukázka dokonalé pokory před těžkou látkou. Film ukotven v bezčasí i anonymitě národnosti, který kdyby neměl v hlavní roli George Clooneyho (který je nezvykle tlumený v projevu), bylo by obtížné identifikovat, kdo film natočil a kdy. Podobně jako v Tarkovského verzi je Soderberghův Solaris především o citech. O rozhodnutí, jestli raději zvolíme bolestnou realitu nebo podivuhodný sen, jehož podstatu nechápeme. A podobně jako Tarkovskij dokázal Soderbergh vložit do filmu neuvěřitelně hypnotickou atmosféru, která člověka dokonale pohltí (na čemž má nemalou zásluhu vynikající soundtrack Cliffa Martineze). Velmi smutný a krásný film o lásce a značně nedoceněný Soderbergh. P.S. Úvod odkazující k 2001 imho působivější, než citovaný originál. (19.12.2005)

Solaris. Oceán. Snová planeta. Promiňte, to patří jinam. Už proto, že na Solaris se párkrát letmo jukneme z okna a jinak si hrabeme na vlastním písečku , s kterým nemá výzkum jednoho velmi zvláštního koutu vesmíru nic společného. Odhrabáváme píseček z vlastních vzpomínek, snů a komplexů a ony se nám zhmotňují před očima se samozřejmostí, která nás nutí přemýšlet, zda šílíme, umíráme, sníme nebo pro nás nějaký poťouchlý experimentátor s lidským plemenem parafrázuje Pretty Woman ("Vítejte na Solaris, místu, kde se plní vaše sny"). Případně zda jsme vkročili na tu pomyslnou hranici mezi realitou a... něčím jiným. Filmová Solaris tohle naneštěstí skryla do obalu melancholického milostného příběhu a za celou dobu se hloub než k obalu nedostaneme. Bleděmodrý svět vesmírné stanice se tak stává pastí pro invenci a komplexnost a snaží se nám to vynahradit sondami do rozechvělého nitra lidské duše, tancem mezi střepy vzpomínek a zpěvem vesmírných Sirén, lákajících nás k zapomenutí toho, co bylo, a užívání si snu, který se stal realitou. Jenže co je realita a co přelud a zda je přelud přeludem, když si uvědomuje, že je přelud, to je otázka. Otázka, o kterou se pouze zlehka otřeme, abychom se mohli dostatečně topit v tom ostatním. A i když se s Georgem Clooneym, který se snaží ze všech sil, kterých rozhodně nemá málo, stejně jako Natasha McElhonová nemá málo osobitého křehkého půvabu, topí docela příjemně, nebude asi málo takových, kteří budou během půldruhé hodiny onoho utápění potřebovat sirky pod víčka. Že k ničemu nedojdeme a nic se nevyřeší, je nabíledni, konečně rovnice o tolika neznámých snad ani nemůže mít řešení srozumitelné lidským bytostem. Ale že tam, kde nám knižní předloha nabízí fascinující, komplexní pohled na lidské touhy a sny, Solaris samotnou (překvapivě mi na filmu nejvíc vadila změna rodu planety oproti předloze) i hranice lidského poznání, pro nás film vydestiloval jedinou a to ještě nijak chuťově výraznou esenci a jsme nuceni smířit se s koncem, který aspoň na mě dělá dojem třešňové větvičky narpubované na kaktus a nutí mě dospět k závěru, že za málo peněz málo muziky, je smutným výsledkem snahy přiblížit Solaris filmovému divákovi. Asi jsem opravdu hledala zrcadlo vlastních představ a ne nový obraz, ale tenhle obraz byl na můj vkus namalován příliš vybledlými barvami. (06.11.2007)