Welcome to the Dollhouse

Tak tohle byl docela extrém. Příběh pravých outsiderů. Já taky nikdy nebyla z nejkrásnějších holek na škole, ani jedničkářka, ani šikanátorka, ale respekt jsem si svojí prořízlou tlamou naštěstí vždycky dokázala vydobít, ale ač si každý z nás více nebo méně prožil situace podobné s tím, co prožívá hlavní hrdinka, třeba vzhlížení ke staršímu idolu, nepochopení okolí, nezájem rodičů, tak tady je hlavní hrdinka fakt totálně uzemněná nejen spolužáky, ale i celou svou rodinou. Schytala to prostě s veškerou parádou a je vidět, že z ní nejspíš vyroste další neschopné individuum, jen díky nepřízni okolí. Přijde mi to trochu přehnané, ačkoli ono stačí pár minut Výměny manželek a člověk ví, že takovejch neschopnejch případů bez mozku a názoru, což tu většina dospělých postav prezentuje, je i u nás nemálo. Takže v podstatě se na ten film nekouká vůbec dobře, ikdyž tragédie je tu podbarvená černým humorem, protože třeba scéna s kladivem už je trochu moc i na mě, když si člověk uvědomí, že nejeden jedinec v historii svojí životní nejistotu dotáhl podobným způsobem do konce. Film je to prostě divný, v tom dobrém slova smyslu divný, protože všechny postavy jsou tu divné a jen těžko se s nima ztotožňuje a je upřímně docela fascinující to sledovat, protože divák fakt těžko tuší, co se do závěrečných titulek v hlavách i činech postav semele. Zní to divně, ale je to takový divný "feel good feel weird movie" o jednom dospívání v sobeckém světě, který se snaží být vtipný, ale v nejedné situaci dovede i k zamyšlení. (25.01.2019)

Tak to je jedna z nejčistokrevnějších tragikomedií, co jsem měla v poslední době možnost vidět. Welcome to the Dollhouse má šťávu a není to žádný prázdný a bezduchý snímek. Možná, že jsme se v nějakém byť jen malém momentu našli také, když jsme byli ve věku jako Dawn a tak jsme se dokázali do její zmatené, rozervané, naivní a nepochopené dušičky vcítit, včetně jejího jednání. Jó, základka, pár situací bych určitě ráda změnila, ale vrátit čas jde zatím jen ve sci-fi.. (30.07.2015)

Na zakladce chodil vedle do tridy kluk, ktery se jmenoval Jirka Šmira. Ze sta deti v rocniku predstavoval cele jedno procento obeznich deti (konec 80tych let, dneska je to skoro naopak, at ziji hamburgry, "rybi prsty" & vselijake nudle s cimkoliv). Teno Šmira.byl vystaven sikane (tehdy se tomu jeste rikalo zlobeni), tedy hlavne verbalni. Dodnes si pamatuju popevek "Šmira.nasel syra, ma po nocni a zira". Tenhle spoluzak se mi vybavil pri sledovani "Domecku". Je tezke byt jiny, jesteze ja jsem byla v detstvi hubena jak lunt (dnes uz musim zabranovat ovarovemu pasu 40ti kilometry behu tydne a nejakym tim kroucenim se do fujtajbl joga pozic) a mela tetu v zapadnim nemecku, kterazto mi posilala komiksy a tricka s mikymauzem, coz me v ocich spoluzaku tehdy posunovalo o stupen vys v evolucnim zebricku. Loser Wiener me proste bavila. Konecne film, ktery me doopravdy zaujal ( a dojal) bez toho aby mi servilne a podbizive lezl do anusu (Tore tanzt). Takze Todde.. Za me plaec nahoru! (15.01.2015)

Americká krása před Americkou krásou, filmový ekvivalent 1979 od Smashing Pumpkins; kukátko do periferie, ovšemže bez hřejivé nostalgie. Síla filmu tkví nicméně právě v tom, že Solondz NENÍ artistní Sam Mendes, ni k patosu náchylný Billy Corgan. Kde anglický fachman dává průchod uměleckým exhibicím, Solondz prostými filmovými prostředky lakonicky přepisuje notičky (svého) nelítostného scénáře. Hlavní hrdinka představuje konglomerát všech horších příznaků puberty: je... není hezká, ve škole dostává deku a doma je spíš v zahradním bunkru než otcovském domě, jemuž vládne pevnou rukou maminka, zakoukaná do prázdňoučké nejmladší dcerušky. Dawn, která je obětí ale i převodníkem neblahých vzorců, pochopitelně představuje citlivý uzlík siločar vyplývajících z diskutabilních středostavovských poměrů. Její peripetie obžalovávají duté instituce rodinou počínaje, školou konče, navenek naleštěné, uvnitř dysfunkční či přímo lynchovsky strašidelné. Jedinou výtkou trefných pojmenování by mohlo být jejich zlo snad až příliš ultimátní, aby šlo mluvit o realismu, k němuž se Solondz hlásí; jestliže mendesovština, estetizující suburbánní torturu uměleckými prostředky, neschází, kapka corganovského smíření možná ano. Můj třetí Solondzův film, další mě neminou. (13.04.2014)

Ve Woodsmanu prohlásí v jedný krátký, ale pro vyznění příběhu důležitý scéně 11letá Robin, že jedenáct je ten nejblbější věk. A tenhle film je o nejblbějšim věku celej - a fakt dobře natočenej. Dneska by některý scény a dialogy producenti nedovolili, protože jsme zdegenerovaný snahou předstírat za každou cenu, že mezi dětma neexistuje šikana, rasismus, xenofobie a sexualita. I díky tomuhle časovýmu (rovná se společenskýmu) odstupu je ten film dneska tak osvěžující. (06.08.2015)