Pěsti ve tmě

Historie tady dostala na frak víc než borci v ringu, ale nebudu zbytečně rýpat, protože to bylo ku prospěchu napětí i příběhu. Jaroslav Soukup natočil zvláštní sportovní drama se společenským přesahem, a s téměř mystickou atmosférou. Té pomohla náladová kamera a netradiční zvuk s hudbou. Donekonečna opakovaný hlavní motiv se do sportovního filmu zdánlivě nehodí, jenže nádherně podkresluje dobu postupně opouštějící příčetnost. Nezbytné tréninkové koláže nepostrádají dravost ani potenciál diváka vyhecovat, takže jako příprava na rozhodující zápas slouží víc než dobře. Skvělý film, po němž ještě víc zamrzí, do jakého filmového bahna Soukup po revoluci spadl. (12.09.2022)

Jaroslavovi Soukopovi sa podarilo verne zobraziť atmosféru doby, v ktorom sa jeho príbeh jedného boxera odohráva. Marek Vašut sa na úlohu boxera dokonale hodí, je to dobrý herec, ktorý dokáže pôsobiť aj, povedzme že jednoduchším dojmom, takže môže hrať v podstate ľubovoľnú postavu. Doporučujem okrem priaznivcov československých filmov, ktorí si chcú urobiť ďalší zápis do kolonky videné, aj divákom, ktorí videli Ťažkú váhu, môžu potom veselo porovnávať všetky ich zložky. (13.01.2013)

Je to poměrně zdařilé drama o Československém boxerovi Vildovi Jakubovi a jeho cestě za vítězsvím.Prošel si mnoha útrapami a chudobou. Na film můžeme být pyšní, snaží se jít trochu ve stylu Rockyho, ale nemá propracovanou hlouku, stále je takový povrchní a jediné co nabýzí je ryzí příběh, pocity se tu mísí s herectvím a krátkou stopáží, postavy tu nemájí prostor pro větší potenciál. Tento snímek si určitě zasluhuje pozornost, ale jen z pohledu diváka nikoliv historického či psychologického 62% (29.11.2010)

Tak to megaklobouk dolů před Jaroslavem Soukupem. Protože Pěsti ve tmě je nejen nadprůměrný snímek v české filmové historii, ale dokázal by konkurovat i té americké produkci. Vynikající hudba, zpomalené záběry často s výpovědní hodnotou (i já nevěřím, že to píšu u českého filmu), no a pak Marek Vašut opravdu hraje a to ještě k tomu jak. (15.01.2010)

V době kradení prezidentských per, poflakování reprezentačních fotbalistů po hřišti a "božských" zásahů ČNB jsem tak nějak ztratil svou kdysi obrovskou národní hrdost. Patrně proto mne při fandění Vildovi doprovázela kacířská myšlenka na to, že kdybychom dneska všichni mluvili německy, tak bychom byli světovým národem a bylo by nám líp. Nakonec jsem se s tím srovnal, ale namachrovaný Vilda mi trošku neseděl a jeho poskakování v ringu mi připadalo poněkud směšné v porovnání se stylovým Schallerem. Nicméně zpevňování břišních svalů házením medicimbalu z výšky mi připadalo velmi inspirativní a pokud si přitom nezlomím páteř, tak určitě vyčaruju na břiše pekáč buchet. (27.12.2013)