The Doors

Stone vytvořil totálně strhující a maximálně vtahující pojednání o The Doors, kterému řada domněle pravověrných a samozvaných strážců odkazu vytýká, že není stoprocentně věrný reálným událostem. Při tom sami členové kapely a několik dalších lidí vydali každý své a příznačně v jednotlivostech se odlišující pojednání o tom, jak prožívali chvíle po boku Jima Morrisona. Stone příznačně ve své vizi Morrisona vyobrazil jako americkou verzi básnického boha, který sestoupil mezi hříšníky a podlehl mystériu života, pokušení substancí a vábení smrti. Stoneovo evangelium možná z hlediska strážců odkazu platí za apokryfní, ale právě že coby autorské pojednání a dílo mistra svého média zůstává dodnes neskutečné v tom, jak na plátno otiskuje a do diváků vnáší mýtus Morrisona i celého étosu Boha rocku a dobové kultury. Ačkoli zdánlivě skládá konvenčně chronologické vyprávění, vytváří namísto obyčejné biografie maximálně imerzivní impresi nikoli toho, jak se konkrétní momenty udály, nýbrž jak působily, potažmo jak mají působit v rámci Morrisonovy legendy. Za tím účelem Stone rozvinul svůj nový útržkově impresionistický styl prolínajících se záběrů, střídajících se rychlostí snímání, vychýlených úhlů kamery a postprodukčních úprav, který se svými dvorními spolupracovníky, kameramanem Robertem Richardsonem a střihači Davidem Brennerem a Joem Hutshingem, dovedl následně do maxima v "Takových normální zabijácích". Stejně jako v jejich případě také "The Doors" svého času nebyly adekvátně přijaty, ale tím spíš fascinují a uhranou dnešní diváky. A na plátně je to naprosto intenzivní zážitek, který publikum převálcuje, zaplaví i vysaje. (07.01.2023)

Film stejně repetitivní, zdlouhavej a monotónní jak hudba Dveří; navíc marně se snažící hrát si na ultimátní portrét o sexu, drogách a rock n' rollu, a příběhově směřující odnikud nikam.... paradoxně je to ještě víc generický, přikrášlený a afektovaný jak většina současných hudebních biopiců, ačkoliv dojmem má být pravý opak. Fakt jsem se urputně snažil se na tenhle film naladit, ale skutek utek. (30.01.2023)

Tohle není film, tohle je trip do filmařského ráje a mám pocit, že Stone a celý štáb museli na něčem pěkně ujet, protože jim začalo být evidentně jedno, jestli točí film, dokument nebo něco jiného a na dobu natáčení si prostě vytvořili svá šedesátá léta. Neznám film, který by to dokázal lépe a nechápu, jak to Stone celé dokázal udržet pohromadě. (28.09.2005)

Oliver Stone a jeho freska Jima Morrisona a všeho, co skupina Doors znamenala a znamená pro svět. Nesmrtelné skladby, nesmrtelný zpěvák a úžasný film, který vás pohltí nejen hudbou a hereckými výkony(hlavně Vala Kilmera), ale také kompletní stylizací, která působí jako by jste si dali na začátku LSD a na konci se pomaličku dostávali z jeho účinků. Je to obrovský kolotoč hudby, sexu, žen, drog, pití a svobody, které chce každý docílit. Ani na okamžik se divák nenudí a všechny scény dotváří skvělý pohled na osobnost, kterou Jim Morrison rozhodně byl. Na býka a draka v jednom, který vždycky šel svou cestou, ať to znamenalo cokoliv. (04.12.2007)

Ať se mi nikdo nesnaží namluvit, že hlas, který jsem po celou dobu poslouchala, patří Valu Kilmerovi:) Podobnost s hlasem Jima Morrisona, stejně jako vzájemná podoba je přinejmenším zarážející. Nejlepší role Vala Kilmera a jeden z nejlepších životopisných snímků, jaké jsem zatím viděla. Věděla jsem, že Jim Morrison byl rebel, ale tento film rozšířil mé obzory o dlouhé míle:) Nevěděla jsem, že se tak moc vezl na vlnách slastných muk bolesti a že byl tolik sebedestruktivní. Velmi mile mě pak potěšilo a překvapilo, když se na scéně objevil Michael Madsen. Kéž by biografické filmy byly tak silné a strhující, jako tento. (11.02.2013)