Nixon

"Co jsem provedl? Otevřel jsem nás Číně, uzavřel mír s Ruskem, ukončil jsem válku. Bože proč mě tolik nenávidí. To je neuvěřitelné až chorobné." Chvíle, kdy se Richard Nixon (za přítomnosti  tehdejšího ministra zahraničí Henryho Kissingera) takto modlí, patří za mě (i díky skvělému herectví Anthony Hopkinse) mezi ty nejsilnější momenty v celém snímku. Oliver Stone je znám svým liberálním pohledem na svět (a protirepublikánskými postoji) a o to víc mu podle mě stojí ke cti, že v tomto snímku natočil velmi vyvážený pohled na tohoto amerického státníka. Zazní tu větičky označující Nixona za "nejčernější temnotu" či "nádor na prezidentském úřadě" a pak možná i výstižný citát již zmiňovaného Kissingera: "Je to tragédie, protože měl opravdu v rukou moc, ale neměl na to charakter…." Přesto snímek nezastírá i jeho pozitiva a ukazuje i na těžkosti, s nimiž nebylo jednoduché se vypořádat (včetně těch, co si nesl coby bolestné prožitky ze svého dětství). Nixon to neměl jednoduché třeba i v tom, že se musel vypořádat s paradoxem, že i kdyby stokrát vyhrát volby, lidi ho prostě milovat nebudou. Musel se taky vypořádat s tím, že zatímco když se lidé dívají na Kennedyho "vidí jací chtějí být", při pohledu na něj, "vidí jací jsou". A měl koneckonců i smůlu "biblických rozměrů", že musel skončit kvůli "nějakému vloupání". Film ale nekončí nějakým smutněním či vzdycháním nad nepřízní osudu, ale Nixonovým skvělým (předpokládám autentickým) projevem na odchodnou z úřadu, jehož poselství (s použitím citátu Theodora Roosevelta) je nadčasové: "Někdy máme procit, že když nejde vše podle plánu, když nám umře milovaná osoba,  když prohrajme volby, nebo utrpíme porážku, tak je konec ale to není pravda.  Je to vždycky nový začátek, protože blaženost nepřihází, když Vám všechno jde. Blaženost přichází, když Vás pokoušejí, když schytáte pár ran, pár zklamání, když na Vás padne smutek. Bez toho, aniž byste spadli do té nejhlubší propast, nemůžete poznat jak nádherné je stát na vrcholu."       (08.08.2022)

,, PRETOŽE ČO JE PLATNÉ ČLOVEKU, ABY VŠETOK SVET ZÍSKAL, SVOJEJ POTOM DUŠI UŠKODIL?" Matúš 16,26...Po JFK sa Oliver Stone opäť zameral na ďalšiu významnú osobnosť amerických dejín. Nixona sledujeme od doby kedy prehral voľby s Kennedym, postupne vidíme jeho vzostup i jeho pád. Anthony Hopkins v úlohe 37. prezidenta Spojených štátov pôsobí úplne vierohodne (Oscarová nominácia po zásluhe), vidieť, ako si dokonale naštudoval mimiku aj gestá tejto ,,neslávne známej" osobnosti. Hopkins motivuje celý film a kedykoľvek sa objaví na scéne, strháva na seba všetku pozornosť. Zároveň nám Stone, ako je už uňho zvykom, ukazuje aj druhú rovinu príbehu, ktoré je zameraná na Nixonovu mladosť, avšak mne sa zdala byť trochu zbytočná. Rovnako ako pri JFK aj tu je všetko snímané výbornou kamerou Roberta Richardsona, všetko je skvelo zostrihané a ozvučené hudbou Johna Williamsa, ktorého Oscarová nominácia mi však prišla už len do počtu (34., ak som dobre počítal). Posledná polhodina je nudnejšia, no celkový výsledok to nijak nekazí a dá sa povedať, že Nixon je jednou z najlepších politickych drám, aké Stone natočil. A vlastne všetky jeho filmy sú o politike. (31.10.2007)

Záměrný paralelismus s JFK, protipól, odvrácená strana prezidentské tváře, jelikož to má co dělat s politickým přesvědčením samotného Stonea, který zrovna republikánům nefandí, čili: JFK je konzistentnější a atraktivnější ve smyslu samotné výstavby filmu, kdy se jedná o detektivní vzorec vyšetřování vraždy, zatímco Nixon je životopisně laděná biografie o nepříliš oblíbeném prezidentovi - v obou případech Stone fabuluje (a připomíná fiktivní dokumenty Michaela Moorea, který divákům do chřtánu cpe svůj subjektivní názor), ale zatímco JFK je mytizován, Nixon je demytizován, a to jasně prokazatelnými prostředky - detaily a velké detaily na Nixonovu potící se tvář, podhledy, low-key svícení, konspirační hudba -> setkání s Hooverem na dostrihových závodech hraničí až s hororovými prvky. Nixon bohužel není tak atraktivní jako geniálně vystavěný JFK a přestože je film rámcově ohraničen watergateskou aférou, syžet přeskakuje roky/volební období/dětství/aféru a chrlí ze sebe jednu informaci za druhou. Toto přeskakování samozřejmě opět nechává vyniknout montážím a geniálnímu střihu, který ironizuje dialogy a monology. Hopkinsův ztvárněný potící se netvor zahraný na jedničku. [Přesná stopáž: 183 min] (22.02.2013)

Nixona hodnotím s odstupem pár dní a myslím, že dělám dobře, protože tohle je jeden z těch filmů, kterým odstup může pomoci. Druhý „prezidentský film“ Olivera Stonea jsem si od začátku užíval, neskutečně mě fascinoval výkon Anthonyho Hopkinse (jeho mimika, gesta, celkové držení těla, to vše je přesné, a přitom by mě nikdy předtím nenapadlo, že právě on by mohl hrát Nixona) a bavil mě Oliver Stone – režisér, který střídal styly stejně jako kameraman kamery, až to celé vypadalo takřka dokumentárně. Trochu mě ale zlobil Oliver Stone – scenárista. To když jsem se občas sám sebe ptal, jestli „to už není trochu moc“, například při schůzkách ďábelských republikánských intrikánů, jimž k dokonalosti chyběly už jen rohy, nebo hned při prvním záběru na Bílý dům, který v bouři, pod blesky a za zlověstné hudby Johna Williamse vypadal úplně jako republikánské sídlo ze Simsponových. Ale tady právě pomohl odstup a přemýšlení o celkovém vyznění filmu, které kupodivu není až takové, jaké byste právě od Olivera Stonea čekali. Nixon ve finále není ztělesněním zla, ale spíše jeho vhodným nástrojem, kterým se dobrovolně stal. Za nitky tu tahají jiní a to tahání, ta opilost bezmeznou mocí a možností páchat zlo a být falešně přesvědčený o opaku, to vše je velmi uvěřitelně podáno a my můžeme vidět proměnu Nixona v celé té hrůze – z obyčejného mladého muže, který chtěl víc, víc a víc, po prezidenta, který už víc mít nemohl a to ho (málem) zničilo. Závěrečná řeč je díky tomu všemu velmi působivá a hlavního „hrdiny“ mi při ní bylo až líto, vážně.____P.S. Velmi mě pobavil způsob, jakým se Oliver Stone vypořádal s atentátem na Johna F. Kennedyho - ve filmu ho totiž nevidíme, ale místo něj zazní jen to známé víření bubnů, kterým začíná úvodní scéna právě Stoneova filmu JFK. Jako by říkal: „Na tohle všechno se podívejte tam.“ A víte co? Mít tři hodiny času navíc, udělal bych to hned. (30.10.2019)

Na JFK se Nixon nechytá, ani náhodou, ale sleduje se fajn, jedná se o podnětnou fresku z dějin nejvyšší americké politiky přelomu 60. a 70. let. Musím přiznat, že jsem se bál, že Stone Dicka vykreslí jako arcilotra, že ty 3 hodiny budou dosti monotonní, leč nakonec tomu bylo jinak. Film přichází s hotovou paletou emocí. Ríšu chvíli nenávidíte (za jeho militantismus a bigotní staromilství), chvíli vám je ho líto (Nixonova politika jako symptom prohnilého systému), pak se obdivujete některým jeho úspěchům hlavně v zahraničí politice (deeskalace vztahů se SSSR a Čínou). Vskutku plastický portrét, u kterého se není, kdy nudit, už jen proto, kolik si skrze časové skoky a seznamování s aktéry politiky daného období žádá pozornosti. 75% (07.05.2021)