Režie:
Jan ŠvankmajerScénář:
Jan ŠvankmajerKamera:
Miloslav ŠpálaHrají:
Petr Meissel, Gabriela Wilhelmová, Barbora Hrzánová, Jiří Lábus, Pavel Nový, František Polata, Anna Wetlinská, papež Jan Pavel II.VOD (1)
Obsahy(1)
Jednou z hlavních postav slavné alegorie Jana Švankmajera je utrápená listonoška (Bára Hrzánová). Surrealistická koláž začíná v trafice, kde si další z podivínských hrdinů koupí obscénní časopis. Z vystříhaných nahotin vyrábí pomůcky pro sadomasochistickou seanci. Také další dva spiklenci slasti se projevují jako vášniví kutilové. Upocený trafikant (Jiří Lábus) sestavuje neobvyklý aparát, tajnůstkářský frotér (Pavel Nový) si vytváří dráždidla pro autoerotické masáže. Velmi zvláštní jsou rovněž sexuální praktiky žen, mezi nimiž figuruje také půvabná televizní hlasatelka (Anna Wetlinská)... Mistrně zaranžovaný kaleidoskop vypráví o novodobých vášních a perverzích. Mozaika, v jejímž finále někteří zemřou a jiní si prohodí své role, je unikátním průhledem do lidského podvědomí. Je také jízlivou satirou o současném světě plném erotických fetišů. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (90)
Niekedy na prelome storočia sme išli okolo kina Nostalgia, videli, že hrajú nejakých Spiklencov slasti od režiséra, o ktorom sme v živote nepočuli a tak sme si povedali, že to skúsime. Prvú polovicu filmu sme na seba zazerali, že čo to akože má byť, nejaká časká pseudo avantgarda alebo čo. Po konci sme museli priznať, že nás film dostal do svojich úchylných drápov a ten pre nás neznámy režisér bude asi výrazná osobnosť. Dnes už o ňom vieme podstatne viac a som rád, že sme vtedy to kino navštívili. ()
Tento film byl pro mě naprostým úletem. Myslím, že filmů o sexuálních úchylkách je mnoho a zdá se mi, že toto téma je natolik úchylné samo o sobě, že film už by mohl být trochu vkusnější. Téma jako takové není špatné, nevadí mi podivovat se nad tím čeho všeho jsou lidé schpní, ale zrovna tento film mi vůbec nic neřekl. 85min údivu nad tím, jak to proboha skončí a jak mám pochopit zcela němý film o praštěných lidéch neschopných komunikace s normálním světem... Možná za pár let Spiklence pochopím jinak a ocením, dnes mi to ale přišlo nezajímavé a stěží jsem dokoukala do konce. ()
Ve Spiklencích slasti se Švankmajer animovaným pasážím velkou část filmu vyhýbá a připravuje si půdu pro vynikající masturbační finále. V tom se hlavní postavy ukájejí těmi nejsurrealističtějšími způsoby, jaké kdy spatřili filmové plátno (kapři cucající palce Anny Wetlinské jsou tím nejmenším!). Problémová je však první půle, kde se autoři spolehli na klasický herecký projev - někdy se to povedlo (Hrzánová je rozený klaun), někdy méně (Petr Meissel v hlavní roli je trochu nevýrazný). Kdyby byl film kratší, a člověk by nemusel tak dlouho čekat, než mu Švankmajer předloží svou tipickou poetiku, bylo by to za plný počet. ()
Spiklenci slasti jsou klasickým Švankmajerismem. Umělecké dílo, na které se krásně kouká, ovšem těžko pochopí, ale svou pointu to má. V tomto případě náš velký PAN umělec alegoricky ukazuje perverznost naší společnosti a touhu po dosažení uspokojení. Jsem přesvědčen, že Sigmund Freud z nebeských výšin aplauduje. 75% ()
Švankmajer je výnimočný umelec nielen na české, ale na celosvetové pomery a natočil film o sexuálnych deviáciách tak, že je všetko len nie zvrhlý, skôr roztomilý, klaňajúci sa ľudskej inakosti, nežný k svojím postavám a zároveň dráždiaci divákovu zvedavosť, gradujúci do grandiózneho surreal finále. Klenot. ()
Galerie (8)
Zajímavosti (3)
- Poslední film pro herečku a hlasatelku Annu Wetlinskou. (M.B)
-
Úvodní slovo mistra Švankmajera při premiéře filmu:
Dámy a pánové,
je stále ještě mnoho lidí, a to i z tzv. odborných kruhů, kteří si pletou umění s rákoskou. Jsou totiž přesvědčeni o tom, že umění má vychovávat, že skutečné umění má dělat člověka lepším. Proto řada tvůrců, aby splnila tento v podstatě domestikační požadavek na umění, pěchuje svoje filmy tím, čemu se v českých zemích familiérně říká člověčina. Mohu vás ujistit, že nic podobného v mém filmu nenajdete. Jestli má totiž umění vůbec nějaký smysl, pak ten, že má dělat člověka svobodnějším, že nás má osvobozovat právě od oněch domestikačních návyků, které nám již od dětství vtlouká civilizační výchova. Výchova, jak víme od Sigmunda Freuda, je nástrojem principu reality, zatímco umění je plodem principu slasti. A tyto dva principy se mají vůči sobě jako pes a kočka, jako voda a oheň, jako represe a svoboda. A o tom je právě film, který za chvíli uvidíte. Spiklenci slasti, kromě toho, že jsou prvním erotickým filmem, ve kterém se nesouloží, jsou především filmem o svobodě. O absolutní svobodě, tak jak jí rozuměl například božský markýz de Sade. Téma svobody, jediné téma, pro které ještě stojí za to vzít do ruky pero, štětec nebo kameru, je v tomto filmu podáno formou černé grotesky. Domnívám se, že černý a objektivní humor, mystifikace a cynismus fantazie jsou adekvátnější prostředky k vyjádření pokleslosti doby než již zmíněný, pokrytecký, zato v českých filmech oblíbený, zápach člověčiny.
(Předneseno v pražském kině U hradeb, říjen 1996). (charlosina)
- Za celý film herci nepovedia ani jedno slovo. (Jello Biafra)
Reklama