Spiklenci slasti

Asi jsem oproti zdejším šestasedmdesáti procentům úchyl začátečník a prase junior. Můžete tady tuhle snůšku bizarnosti obhajovat jak chcete, ale já viděl jen hříčku filmového experimentu, jehož pointa je pro mě jako Lochnesská příšera. Podle spousty lidí prý existuje, ale já ji neviděl... (Litoměřice 2013, 5/14) (28.08.2013)

Mám dojem, že tohle bylo mé vědomé první setkání se Švankmajerem, možná proto dosud jakýmkoliv předešlým nebo pozdějším dílem, co jsem viděl stále nedostižné. Jeden z mála jeho filmů, kterému rozumím a tak nějak ho chápu, byť se za úchyla nepovažuji (a vlastně ani nepovažuji za úchylné nic, co se ve filmu děje). Kdybych se měl k někomu přiblížit, tak asi k Pavlovi Novému, za nejpůsobivější ale považuji Hrzánovou. Film je pro mě zvláštní, potěšující a zajímavý ještě dvěma věcmi - pornáče v něm jsou ještě s bobrama a Wetlinská v něm čte knihu z mé vůbec nejoblíbenější knižní edice. Občas přemýšlím, který český polistopadový film bych označil jako nejlepší. Spiklenci slasti jsou velmi horkým kandidátem. (10.10.2014)

Bezesporu nejskandálnější film v dějinách české kinematografie. Vždyť co Švankmajer provádí s ikonou serióznosti a korektnosti, jakou je hlasatelka ČST, to je rouhání svatokrádežnější, než kdyby předvedl porno papeže s Večerníčkem. Angažováním živé Anny Wetlinské (jejíž jméno můžeme číst i na balíčku od pošťačky Hrzánové) ustavuje Švankmajer ve svém filmu čtyřdimenzionální prostor. Co vlastně spojuje jeho spiklence? Především nutkavá potřeba cítit, pociťovat, fyzicky zakoušet. Zároveň potřeba (erotického) vztahu, jehož nezbytnou složkou je přesná homeostatická rovnice (o mnoha neznámých), u každého jiná. Tyto dvě potřeby a jejich naplňování, resp. ukájení, se ovšem vzájemně míjejí. Divné, že? Do hlubin symboliky jednotlivých akcí a jejich propriet se nehodlám pouštět, nejsa k tomu kompetentní. Všimněme si však alespoň protikladnosti toho, co „dostává“ Nového (ptačí chlupaté a škrábavé dráždění pokožky) a jeho manželku Wetlinskou (rybí studená, mokrá, mrtvá hladkost); v téže kádi Domina utopí Slepičáka, jenž je (coby pernatec) jejím vrahem a jejichž ne-vztah je podivuhodně komplementární. Dokonalá homeostáza rovná se smrti. Lábusův stroj na iluzi bohyně z obrazovky přesně odpovídá průrvě v realitě každého vztahu: vidíme bytost, o jejíž skutečnosti nic nevíme a vnímáme akce, které provádí stroj jejího těla, domnívajíce se, že "ji" milujeme a že "ona" miluje nás. Pošťačka to řeší přesně obráceně: sama spojovatelkou mezi všemi ostatními, žije jen ve své hlavě nabouchané chlebovými kuličkami - má jistotu pravdivosti, jíž disponuje jedině sen. Co ale ještě spojuje šest spiklenců slasti? Je to právě onen spiklenecký vztah ke světu; tajně, pokradmu, pološpiónsky, nedůvěřivě, dychtivě a opatrně „ukrádat“ z tohoto světa podivuhodné drobnosti, které se v něm nacházejí, s nimi nějak nakládat, tvořit, aranžovat. Tušit tajnou řeč fádních věcí, skryté významy banalit, svět jako schránku tajemství. Jsou to lidé vytahující věci ze zásuvek a zase je tam ukládající, lidé lezoucí do skříní – které skrývají nejen tajnosti jejich vlastního nevědomí. Taková skříň může být tajným vchodem do nitra zeměkoule. Například. Útěšný film. Proti pornošuntu, který nás všude obklopuje, bojuje tím, že ho bere až nábožně vážně. Dokud budou lidé, kteří se na svět dívají tak, jako se dívá Švankmajer, není tento svět ještě zcela ztracen. Komentáře: Flipper, dwi (15.09.2011)

Ojedinělý filmový projekt, jenž s glancem sobě vlastním názorně ukazuje, že každý člověk má svá tajemství a slastné 13.komnaty. Bůh ví, jak by celý tento film dopadl, kdyby ho natočil někdo jiný, to fakt nevím. Čím jsem si ale jist, že pan Švankmajer znovu potvrdil, že je naše režisérská a světová špička. Takovou míru zvráceností, úchylných představ a sexuálních praktik, jsem tedy viděl poprvé. Očekával jsem opravdu něco neotřelého ale že to bude až tak ... no prostě, Švankmajer mě posadil na prdel. Všechny ty postavičky jsem se zaujetím pozoroval od samého začátku až po vynikající konec, kde se jejich osudy protnou. Petr Meissel, jenž si vyrábí kohoutí masku s kterou poté vykoná drastickou pomstu na sousedce. Bára Hrzanová, která vydlubává chléb a vytváří z něj kuličky, které pak vdechuje do všech tělních dutin. Jiří Lábus, jako beznadějně zamilovaný trafikant do moderátorky zpráv, vytvoří složitý stroj na ukájení skrze televizní obrazovku. Pavel Nový, milujíc všechny kartáče, hřebíky, poklice. Gabriela Wilhelmová týrajíc slaměného panáka ... atakdále atakdále. No musí se to prostě vidět. Dokonale odvedená práce. (24.11.2010)

Pozoruhodný filmový počin z 90. let, k němuž je možno přistupovat mnoha způsoby - osobně jsem se na Spiklence slasti díval především jako na neuvěřitelný bizar, který je velkolepě zábavnou a promyšlenou zprávou ze své doby (na poštovních známkách Václav Havel, v ulicích staré škodovky 120, v televizi hlasatelka Anna Wetlinská...), ale nejen to - ten film je i jakousi znepokojivou vizí o světě, kde je každý tak trochu perverzní a kde lidé upřednostňují autoerotické aktivity před těmi párovými. Osobně bych se nerad dožil doby, kdy bude starý dobrý šukání jen přežitkem minulosti - scéna s nahatým Lábusem, který si to rozdává s virtuální televizní moderátorkou na šíleném masturbačním zařízení, je v tomto smyslu neuvěřitelně směšná a varovná zároveň. Kdyby takový film vznikal dnes, na mušku by si mohl brát zástupy moderních lidí, kteří v osamění masturbují u svých počítačů nad internetovým pornem, kterému už údajně řada lidí dává přednost před reálným sexem. Och, v jakém bláznivém světě to žijeme! Coby velký fanda a milovník Švankamajerovy filmové tvorby, jsem tento film zhlédl s velkým zájmem a výborně se u něj pobavil, byť ta spokojenost není zcela bezvýhradná. Občas se mi tam vkrádala jistá znuděnost a - co stojí více za zmínku - i náznaky nevolnosti, protože ten film je občas docela hodně nechutný (Hrzánová vyklepávající si z nosu chlebové kuličky, kočka olizující menstruační krev z použité vložky, nahý Pavel Nový, který si po holém zadku přejíždí bizarními erotickými pomůckami vlastní výroby...) - kdo neviděl, dovede si jen těžko představit. Svérázný film, který asi není pro každého, ale bezpředsudeční diváci s otevřenou hlavou by si z něj mohli i dnes odnést velmi nevšední zážitek - ten film vůbec nezestárnul a je dnes možná ještě zajímavější než tehdy. Mimochodem v závěrečných titulcích zaujme informace o "odborných poradcích" filmu: L. Sacher-Masoch, F. de Sade, S. Freud, L. Buñuel, M. Ernst a B. Brouk - komu ta jména něco říkají, ten si dovede o tom filmu udělat dobrou představu, ještě než ho uvidí. (20.03.2016)