Pupendo

Pupendo rozhodne nie sú Pelíšky II. Treba napísať, že režisér sa podstatne zamotal do množstva charakterov a niektoré minipríbehy zostali v deji nedotiahnuté do konca v podstate zabudnuté. Prekvapujúco umelo pôsobí aj exhibicionistická scénka nahej Vilmy Cibulkovej, ktorá bola skôr demonštráciou vylepšených predností ženského tela, ako metaforou úplného odhalenia osobnosti. Okrem jedného pozitíva a to kamery je Pupendo charakteristické aj svojou hudobnou stopou - tvorenou archívnymi skladbami daného obdobia, čo diváka veľmi poteší. Režisér Jan Hřebejk sa raz vyjadril že sa vždy snažil točiť filmy, ktoré sa dajú pozerať aj niekoľko krát. To sa mu v tomto prípade v skutku nepodarilo. Tentokrát nám servíruje podpriemernú nostalgicko-smutno-komickú, jednoduchými metaforami osadenú filmovú zlátaninu. Diváka chce predovšetkým inteligentne baviť a nie ho trápiť skutočnou situáciou rokov osemdesiatych. Nemyslím si, že ho ale za to treba kritizovať. (06.03.2019)

Film jsem po třech letech přehodnotil. Líbí se mi více, než při uvedení v kinech. Při opětovém zhlédnutí jsem se neuvěřitelně bavil. Hřebejk a Jarchovský jsou pro mě silná dvojka, která umí svým postavám vtisknout život. Při sledování jejich filmů vůbec nemám pocit, že se dívám na herce. Veškeré ty neuvěřitelné situace jim skrze jejich hrdiny plně hltám a občas váhám, jestli se těm jejich, v jiném kontextu jinak neobyčejně vtipným českým větičkám, mám smát, když daná scéna je smutná či pro hrdiny jinak nepříjemná. Akorát ten Balaton, ten jim nezbaštím. Dělám, jako by ta scéna ve filmu nebyla. (06.04.2003)

„Pupendo“ mohlo být výborným filmem, kdyby se tolik nepřipoutalo k vidině komerčního úspěchu a nešlo na ruku diváckým očekáváním. Výsledný tvar je zábavný, příjemný, ale dle mého názoru rozbitý a plýtvající silou poselství. Dvě a půl hodiny jsem v kině odseděl s chutí, neboť humor šabachovsko-jarchovsko-hřebejkovský je na míle vzdálen debilitě televizních estrád a je proklatě dobře, že na něj chodí miliony. „Pupendo“ se stane klasikou, ale to nic nemění na faktu, že kvalit Pelíšků (o „Musíme si pomáhat“ raději nemluvím) nedosahuje. Jan Hřebejk ze svého stínu vykračovat umí, tentokrát to ale bohužel nepředvedl. (25.01.2004)

Jsem rád, že jsem filmy typu Pupendo nebo Musíme si pomáhat viděl znovu až v pozdějším věku. Tehdy mi nebylo ani dvacet a oba jsem vnímal všelijak, každopádně určitě ne tak pochvalně jako kouzelné Pelíšky. Návrat po letech ke snům o výjezdní doložce na dovolenou, k poselství budoucím generacím v podobě mozaiky ve vestibulu školy, ke společnému poslechu Hlasu Ameriky nebo k rodinné schránce přání mi totiž zatraceně chutnal. Sochař Mára před lety nesklonil hlavu a umělecké výzvy jsou mu tak od té doby zapovězeny. Rád si přihne, rád si posedí s prutem u vody, klesl k výrobě keramických prasátek. Přežívá s hubatou (a oddanou) manželkou a dvěma syny. A není mu úplně zle. Tu a tam debatují s jinou rodinou (loajální režimu), kterou zastupuje zejména Márova bývalá žačka a milenka a ředitel gymnázia. Mají k sobě blíž, než by se mohlo zdát. Zatuchlá a šedivá léta. Jan Hřebejk je v mnoha momentech naprosto přesný a zkušený. V práci s herci obzvlášť. Nehodlám nikoho z ústřední čtveřice výrazněji vyzdvihovat, ale Míla Břečka v hlučném podání Jaroslava Duška je kouzelný. Výsledek je plný nejen skvostných hereckých výkonů, ale i řady silných momentů a štiplavé pravdy. Díky za to! (29.04.2019)

"Repráky here, dráty here, kazeťák here." Jako rozený lingvista nikdy nezapomenu na Vláďovu lekci angličtiny, na jeho paragánskou padinu či odpružení středně velké laviny. Nothing problem. A samozřejmě mě bavily slovní souboje soudruha ředitele s akademickým ochlastou, které u mě vyhrával ten střízlivější, jehož hodnocení onanie mi je podezřele blízké. A pojišťovací podvody? Tak na to už se dá říct jen "rododenrón, rododenrón rododenrón", čímž vyjadřuju svou spokojenost. (04.02.2017)