Dealer

Postavy, které vám velice rychle přirostou k srdci. Jedná se vlastně o takovou dánskou verzi Kamaráda do deště s tím rozdílem že je to více o držku a jak divák tuší happyend tady nebude mít místo. Refn přesně ukázal že v prostředí (ne)organizovaného zločinu se cítí jako ryba ve vodě. Z postav se mi nejvíce líbil Srbský mafián Milo. (31.05.2012)

Zatímco Bůh za šest dní stvořil svět a poté odpočíval, Frank v šesti dnech nastoupí na sebedestruktivní cestu, aby sedmého dne… Winding Refn již ve svém prvním snímku dokazuje, že má filmařské řemeslo v ruce, ví, co chce a jak toho dosáhnout. Rozdělením snímku do několika dnů pracuje zejména s divákovým očekáváním, kamerou snímající postavy zejména z detailů a polodetailů zase celou podívanou zintenzivňuje. Neukazuje nablýskaný svět, ve kterém se lidem na temné straně zákona daří a užívají si nabytého bohatství, ale soustředí se na vykreslení absolutní zoufalosti a bezradnosti, která se zde pod tou vší špínou nachází. Nestylizuje dealery ani jejich okolí, ale odhaluje je v jejich naprosté prostotě a nezajímavosti. Nicméně v konečném důsledku zůstává snímek někde na půli cesty, nefascinuje, ale ani nezhnusuje. Citelné to je zejména v poslední třetině. Celá ta intenzita je jen na plátně a nedaří se jí přejít na diváka. Není tu důvod fandit ani Frankovi, ani jeho protistraně. Už od začátku je jasné, že ať snímek skončí jakkoli nebude to pro diváka naplňující. A možná je to i klad, jen kdyby to celé bylo zběsilejší a více strhující. (24.11.2013)

Hledání rytmu a rukopisu v dlouhých kontaktních detailech a (zřejmě) zčásti improvizovaných dialozích dvojice delikventů. Ve druhé části, kdy film opustí model buddy movie a začne sledovat výhradně zoufalý boj Franka o přežití se v neonovém světle nočních klubů a barů rodí Refnova záliba v estetizaci brutality a morálně pochybných postav. Zatímco zpočátku se klasická rudá a fialová světla nepoužívají zásadně příznakově, skvostná závěrečná sekvence rodí režiséra, který svoje hrdiny používá jako projekční plátna svých brutálních vizí. Film na pomezí amatérské kinematografie, zbytkových vlivů Dogma 95 a probouzejícího se vizuálního mostra. (26.10.2010)

Intenzivní sedmidenní spirála na dno koncipovaná jako výprava do žánrového světa, během které nic nejde podle plánu - v rovině žánru i děje – strhne svou bezprostředností, kterou vytváří dokumentárně stylizovaná kamera sledující postavy zpravidla v těsné blízkosti. Vizuální nekašírovanost umožňuje, aby hrstka sekvencí, které by v klasicky pojaté žánrovce byly předními atrakcemi (zbití zrádného kumpána, zabití feťáka apod.), splývala s ostatním děním do jednolitého záznamu anabáze dánského dealera. (03.04.2011)

- "Natočíme film, co se bude 'menovat dýler, voe..." - " 'TaK jo. Vo čem to bude?" - "No, normálka ne?! Koupí, prodá se ziskem, koupí, prodá se ziskem ..." ...nějakej problém s fízlama, ztráta matroše, takže neni na vyplacení vaty velkodealerovi (paralela velkoobchodníka) a průser je na světě. Trochu nervní cuky, pár zoufalejch/nasranejch návštěch u lidí, co našemu dealerovi visí prachy... Ke konci tam dáme nějakej jakože zvrat, střílení a tak něco... Hlavní boss bude jugoslávec... Náš dealer bude postavenej na přísnym výrazu jeho představitele - a protože je tvrďák, tak se neposere, když na něj nějak víc vybafnou... Přičemž ale nakonec stejně prosí o prachy matku - to bylo fakt dobře k zblití. - To je celý. Prostě nejklasičtější a nejtrapnější dějová linka, jakou si u filmu s názvem Dealer umíte představit. Ale Kim Bodnia je chlápek s dokonalým výrazem a hrozně suchym projevem - výbornej - ale víc se mi líbil ve "V Číně jedí psy". Slušná kamera, která většinou ustupuje před herci a celkem slušně tomu dodává zdání, že jste jaksi víc uvnitř filmu... Jinak ale fakt prostě klišé nejhrubšího zrna, i když celkem naturálně podaný. Vadilo mi tu ale přehrávaný rozhlížení se - který je fakt všechno, jen ne nanápadný a naopak spolehlivě upoutá pozornost případnejch fízlů. Tohle bylo prostě divný... (25.02.2011)