Dělnická třída jde do ráje

Svůj filmový sendvič jsem začal prokládat italskými filmy z doby kolem poloviny minulého století; jednak jsem je všechny neviděl, a jednak předpokládám, že kdysi spatřené se mi budou dnes možná budou jevit v trochu jiném světle. "Cestu dělnické třídy do ráje" jsem viděl poprvé. A přitom víc než "analýza" lineárního vztahu kapitalista-dělník-stroj a "zpodobnění" odborářských metod třídního boje, mě zaujala postava samotného Lulu Massy (naprosto skvělý Gian Maria Volonté), dělníka (možná i prototyp dělníka) posedlého strojem: tak ho vidíme na počátku (jako stachanovce), uprostřed (jako vzpurníka) a na konci (jako součást výrobní linky). Lulu je Donem Quijotem industriálního věku. Svoje odhodlání a odvahu prokazuje jak v boji s větrnými mlýny zavedeného řádu, tak kurtoazií ke své Dulcinei (soustruhu), tak ve všech společenských a rodinných diskurzech. Spojitostí mezi prací (v formě ne-práce, nezaměstnanosti, neschopnosti pracovat atp.) a šílenstvím se ve své knize "Dějiny šílenství" zabývá podrobně Michel Foucauld. (02.01.2018)

Když se díváte do propasti, propast se dívá do vás. A když se denně osm hodin díváte do stroje, stroj přejde do vás. Petri zejm. v první polovině načrtává geniální studii vzájemného působení dělníka a "jeho" stroje. Dobu, kdy již nestačí být jen oním přívěskem stroje, ale musíte jej i milovat, vezme Lulu vážně - stroj a jeho rytmus se mu stanou místem, kde se vybíjí jeho frustrace, realizují jeho touhy, kde se stává nejlepším mezi ostatními. Bez přemýšlení se dokázal koncentrovat na monotónnost stroje a zatím si nevšiml, že jeho rytmus přešel přímo do něj. A Lulu v podání Volontého, stejně jako v minulém Petriho filmu, je postavou na hranici šílenství. Nutnost přizpůsobit se pravidelnosti továrního světa je stejná jako přizpůsobení se životu v blázinci, jen s tím rozdílem, že blázen zeď oddělující ho od světa vidí, ale dělník ne, jen si ji cihlu po cihle buduje okolo své montážní linky a nakonec v sobě. A když se pokusí vzepřít rytmu, nedržet krok? Dokud dáváte stroji vše, tak vám také něco vrací, ale když mu ze sebe dáváte jen něco, tak vám vezme vše. Dělník má prst k tomu, aby ho kdykoliv obětoval, "padrone" má prst k tomu, aby vám ukázal, kde je vaše místo. (02.07.2014)

Dělnická třída kráčí do ráje by se dal označit za zcela suverénní režijní počin Elia Petriho. Odhaluje zde novodobou otrokářskou praxi v továrnách, proti které se v podstatě nelze vzbouřit. Hlavní hrdina Lulu to po úrazu na montážní lince přesto zkouší a nabádá k tomu i své kolegy. Strach ze ztráty zaměstnání, dlouhá a těká monotónní práce, výrobky, o kterých ani nevíme, co se s nimi dál děje, značný nepoměr v ohodnocení mezi těmi dole a těmi nahoře. A mnoho dalších myšlenek a pocitů, který tento před více jak čtyřiceti lety natočený film neustále vyvolává - dnes dokonce v ještě větším, řekněme globalizovanějším, měřítku. Člověk tu čelí obrovskému, nedosažitelnému a částečně skrytému systému a jedinou jeho volbou, pokud nechce žít v bídě a sociálním vyloučení, je mu přizpůsobení se. (podobné téma, i když jinak a spíš jen na jedné z vedlejších postav, zkoumá Petri i ve svém filmu Učitel z Vigevana). Důležitý a nutný film, kterých by mělo být více. (02.07.2014)

Dostat se do Petriho naturalistického stylu jsem měl problém už u Todo modo, ale stejně jako tam se mi to naštěstí povedlo tady. Nevzejde z toho nic ani trochu pozitivního a je to dost depresivní film (pro mě až nečekaně), ale přesto ho nedokážu ohodnotit jinak než nadprůměrně, vzhledem k tomu, jak moc je propracovaný a vrstevnatý. Téma člověka a stroje, na kterém pracuje je dovedeno do takového extrému (nebo snad "extrému"?) že je hlavní hrdina s ním jedna a tatáž osoba a jak se mu stane vážný pracovní úraz, zhroutí se mu z toho celý svět, stejně jako stroji, který už dosloužil. Nenachází východiska, navzdory tomu, kolik lidí se o něj pak postupně stále zajímá, byť hlavně z řad ukřičených demonstrantů. Není to ale tolik psychologické drama jako metafora k tomu, že veškeré demonstrace sice můžou přinést změnu, ale nikdy ne úplnou a trvalou a - hlavně - že ráj na zemi se vytvořit nedá. Tady se to sice vztahuje k dělníkům, ale jelikož se to odehrává jen mezi dělníky (a tím pádem v jejich subsvětě), tak se to dá brát i globálně. A dost se to vztahuje k mým názorům, že světový mír není možný, stejně jako zastavení veškerých válek, takže v tomhle mě Petri svým poselstvím dostatečně oslovil. A nakolik jsou ty filmy žánrově odlišné, tak jsem to při sledování vnímal stejně jako u Todo modo - místy jsem vůbec nechápal, která bije (chápej co tím vším chce Petri říct) a dlouhou dobu jsem se jen nechal unášet specifickou atmosférou a vše jen tak vnímal, ale v závěru se mi veškeré dojmy krásně spojily a vyšel mi z toho hluboký a dostatečně propracovaný celek. Navíc solidně natočený, s estetikou údernických filmů, jejichž donucování k mechanické dokonalosti se to mírně, ale trefně vysmívá. Na pět hvězd to nevidím, zas tak silný a strhující zážitek to nebyl, ale něco do sebe to nepopiratelně má. A i ta uřvanost do atmosféry krásně zapadla, byť mi taky trvalo, než jsem si na ni zvykl. 4* (15.12.2023)

Film jsem viděla na 49. ročníku Mezinárodního filmovém festivalu v Karlových Varech v sekci Pocta Eliovi Petrimu, velmi mě potěšil, hodnotím jej pěti hvězdičkami. Skvěle vybrané téma - ubíjející práce a život dělníka v době kdy v Itálii teprve začínají odbory bojující např. za osmi hodinovou pracovní dobu. Dělníci jsou rozděleni do dvou hlavních skupin, jedna se přidává ke komunistům, druhá chce lepší podmínky, ale odmítá extremistická hnutí. Značná část filmů se odehrává přímo v továrně a působí velmi realisticky a tvrdě, objevuje se také pohled na soukromý život dělníka a problémy, které přináší práce do které se chodí a vrací za tmy. Zároveň je film proložen scénami s originálním, sarkasticky působícím humorem. Musím také zdůraznit kvalitní výkony herců, osobně se mi líbila nejvíce Mariangela Melato v roli temperamentní italské manželky, která je zároveň samostatnou ženou. Při působivé scéně, kde se vyslovuje proti komunismu a argumentuje tím, že miluje norkové kožichy, které si za svou tvrdou práci zaslouží (celé to dokresluje Verdiho Grand March) se usmívali všichni v kině. Za zmínku stojí také výborná hudbu od Ennia Morriconeho. (26.10.2014)