Skalpel, prosím

Herectví Miroslava Macháčka a Jany Brejchové je velmi přesvědčivé. Základní linie příběhu je silná i díky tomu, že Valja Stýblová, autorka předlohy, čerpala ze své lékařské praxe. Prolínání vnitřního monologu stárnoucího lékaře a osudů malého pana Uzlíka (debut Jakuba Zdeňka) je lehce uvěřitelné. Zajímavá je kamera - především záběry při operacích působí téměř autenticky. Bohužel příběh devalvuje řada dalších dějových linek, které se větví až do nepochopitelně nesmyslného závěru (léčení někdejšího spolužáka/ kamaráda ANO, zjištění, že se trávil kvůli profesorově manželce NE, onemocnění kolegovy dcery ?? a kolegův příchod na rozhodující operaci NE NE, neúspěšná operace vedená podceňovanou lékařkou ??, účast na operaci havarovaných pár hodin před nejdůležitější operací ??, řešení vztahu syna s manželkou někdejšího pacienta NE, romský pacient ANO ANO, vaření kafe uprostřed noci NE NE NE NE NE NE). (08.01.2011)

Velice výmluvný, stoprocentně nadčasový - a především až bolestně LIDSKÝ příběh. Mnohé vypovídá jen očima ... aniž by se musel spoléhat na dialogy - a přitom dokonale vystihuje podstatu profese, kterou bych zastávat nechtěla ... ani nemohla. Nestačila bych na ni fyzicky - a nezvládla bych ji psychicky. Se stejným zaujetím - a s takřka chirurgickou přesností vyobrazuje i povahu profesora - neurochirurga, který dobrovolně podstupuje své každodenní neokázalé zápasy se smrtí. Nebojuje za sebe, ale za druhé. Nemá rytířské brnění, meč ani štít - jeho výbava je o poznání skromnější: Je vyzbrojen "jen" bílým pláštěm, mikroskopem a skalpelem ... a k ruce má svůj tým. Vždyť každý rytíř by měl mít svou družinu, aby nezůstal na všechny bitvy samojediný. Jeho síla spočívá i v jeho slabosti ... a naopak. Musí být přísný k sobě i k druhým, jinak by nemohl vykonávat svou práci, jinak by nemohl být špičkou ve svém oboru. Je jen člověkem, tudíž má i své chyby, ale je upřímný k sobě i k vám ... nejenom tehdy, když se ohlíží proti proudu času za svým životem. Lidé jako on si zaslouží to nejvyšší uznání, přesto většina z nich zůstává v anonymitě, na rozdíl od nejroztodivnějších "celebrit", které se rády zviditelňují při každé příležitosti - a přitom jim nesahají ani po kotníky. Ale ... co oni sami ? Stáli by o pomíjivou světskou slávu, která by je připravila o soukromí ... stáli by o přízeň davu, která je povrchní a nestálá - i vlezlá a otravná, pokud je jí nadbytek ? A tak je snímek o skalpelu a ruce, která ho vede, vyjádřením díků každému z nich. (05.10.2020)

Československý psychologický film z nemocničního prostředí na oddělení neurochirurgie podle stejnojmenné knižní předlohy od Valji Stýblové. Vyprávění je zaměřeno na staršího lékaře, jehož jméno ve filmu nezaznělo a jenž provádí náročné operace v oblasti mozku. Hlavní postavu ztvárnil M. Macháček a jeho pracovní i soukromé záležitosti jsou doplněny svými nahlas vyslovenými myšlenkovými pochody. Neveselý a pochmurný snímek od J. Svobody vrcholí náročnou a téměř beznadějnou operací šestiletého Víti Uzla, od jejíž realizace dali všichni Macháčkovi kolegové ruce pryč. Ačkoli je zkušený neurochirurg značně unaven, neboť předchozí noc místo odpočinku byl povolán na akutní operaci nezodpovědného motoristy, pokusí se o záchranu chlapcova života. V dalších rolích se představili jeho kolegové v lékařském sboru R. Brzobohatý, V. Mareš či F. Řehák, Macháčkovu partnerku představovala J. Brejchová a přehlíženou lékařku Volejníkovou si zahrála polská herečka B. Brylská. V menší roli Macháčkova syna se objevil O. Pavelka. Starostlivého a obětavého dědečka, představujícího jediného příbuzného operovaného chlapce, naléhajícího na Macháčka, aby se do takřka beznadějné operace pustil, ztvárnil Š. Mišovic. V malé roli pacienta, někdejšího Macháčkova přítele ze studií, jsme mohli sledovat R. Lukavského. Soudím, že divácká atraktivita tohoto snímku není na vysoké úrovni, z filmu na diváka doléhá nepřívětivá a uspěchaná nálada, avšak nabízí bližší pohled na specializované nemocniční pracoviště s lékařskými kapacitami. (22.02.2019)

Opravdu výtečné psychologické drama. Macháček,Brejchová,Brzobohatý nadprůměrné výkony! Scéna kdy R.Brzobohatému jako doktoru Krtkovi umírá dcera na leukémii ,nebo kdy operují po autonehodě ženu a vedle v místnosti je její mrtvé dítě přikrytý a koukají mu jen nohy je opravdu velice smutný pohled a zanechalo to ve mě hodně dojemné pocity. (29.03.2008)

Jeden z nejinteligentnějších českých filmů. Je veden velmi úspornými, zato o to precizněji vyšperkovanými dialogy a vnitřními monology do nezvyklé hloubky, zároveň si zachová neobyčejnou lidskost, respektujíce mlčení, lidské štěstí i tragédii v rovině, kterou by mnohé racio samo neuneslo. Proto možná i ta myšlenka na závěr filmu. (29.01.2012)