Kolem půlnoci

Podivný, podivný, podivný film. Jak může film o léčivé síle hudby působit tak patologicky. Obyčejně nejsem člověk, který by kritizoval dílo slovy "vždyť se tam nic neděje", ale tady se mi to připletlo na mysl. Abych to vznešeněji vysvětlila: Celé to na mě působilo jako sestříhané z mnohem většího celku s tím, že všechny pointy zůstaly vynechány. A konceptu "filmu-pocty" nemůžu nějak uvěřit, protože postava Francoise do filmu zanášela tolik neurotických vedlejších motivů, že výsledná nálada je velmi nesoustředěná a matoucí. Co ve filmu dělaly jeho hádky s bývalou ženou? Co tam dělala jeho prezentace plakátu francouzské pobočce Warner Bros.? Kromě toho jeho herecký představitel, který má být divákovým průvodcem při návštěvě specifického světa jazzu, působil absolutně anti-průvodcovsky. Hned při jeho představení jsem si říkala, že v průběhu filmu někoho zabije. Potom to na moment vypadalo, že tedy asi nikoho nezabije, a od chvíle, kdy prohlásil "Dale teď bydlí s námi", to vypadalo, že zabije všechny - svého hrdinu za to, že není bezchybný, jeho milenku ze žárlivosti, jeho amerického agenta a dceru kvůli témuž. Filosofické promluvy starého muzikanta se zase opakováním otupují, ztrácejí na poetičnosti a stávají se spíš trapně úsměvnými. Těžiště by mělo ležet v hudbě, ale tvůrci kolem ní zatvrzele staví tolik distrakcí, že se film ještě za svého trvání stane znechucením. (28.04.2015)

Právě jsem viděl něco, čehož genialitu možná plně pochopím za pár dnů, týdnů, měsíců, let... a tak zatím, než mi nedojdou slova, si vychválím alespoň ten jedinečný soulad mezi atmosférou zde přítomné hudby s atmosférou vztahového a psychologického příběhu v kruhu několika postav. Nádhernou paletu tónů hudby v jednotlivých skladbách i barev vizuálů v dlouhých záběrech, zesílující pro uši i pro oči všechny ty uvnitř skryté emoce. Krásné vyvíjení celého děje, který se zdánlivě loudá v jednotvárném melancholickém oparu, až v něm postupně stále více pociťujeme nacházený skutečný život, naděje, radosti, překvapení. A také Gordona s Cluzetem. Jazz a blues moc často nevyhledávám, ale ve správné náladě se i do podobné muziky klidně rád zaposlouchám. Tady jsem seděl jako opařen celých 135 minut! Americký nezávislý film, za kterým jsem vůbec nepoznával francouzského levičáka Bertranda Taverniera (kdybych nevěděl, kdo to natočil, spíše bych tipoval Wenderse) a hodně mě tímto snímkem včetně zvoleného tématu a zpracování překvapil. [100%] (18.08.2022)

Film jako iniciační zkušenost jazzu. Rozkročený široce mezi Paříží a New Yorkem, dvěma nedomykavými, nemocnými srdci jazzu. Ale jen mezi několika málo místy a lidmi, s nimiž se lze o pokusit o souzvuk. Z ospalé, líné jam-session postupně nenápadně vzniká příběh: má téma, variace, leitmotivy, sóla, je oč se bát, v co doufat, nač být pyšný, o co se rozbít, v čem se už napořád zamotat, co ztratit. Postavy nastupují loudavě jako nástroje a s každou se film, skladba i život stává o linku bohatší. Stejně nenápadně se také vytrácejí, do noci, do smutku, do ticha, vlastní slabostí nebo náhodou, krokem vedle nebo mylnou touhou, tím, na co už nestačí, v Paříži nebo v New Yorku, se vytrácejí z pódia, ze života. Zůstává film, pro ty, kdo vydrželi, a mají sílu i vzpomínat na tu chvíli, kdy to nejsilněji znělo. Ta nostalgie potom je jazz. *** Skvostný kontrapunkt - ve všech ohledech - k Rittovu filmu Pařížské blues z 1961 s Paulem Newmanem a Louisem Armstrongem. (01.05.2011)

Evropské útočiště hudebníka jako místo děje příběhu s jazzově archetypálními symbolickými polaritami Amerika-Evropa, tradice-avantgarda. Hledání sebe, boj o uznání, role s biografickými rysy šitá na tělo Dexterovi s jeho jedinečnou schopností humoru hudebního i mimohudebního, hudební soundtrack, který i na dvou CD pod Herbieho taktovkou a s řadou hvězd nabízí bombu, smiřující snad všechny fanoušky jazzu i ty žánrem neposkvrněné. Nejmilejší Tavernier, magická Paříž, náladu skvěle dotvářející Cluzet a další sekundující postavy, odkaz na Dexterovu desku Our man in Paris (1963) na labelu BlueNote z doby, kdy se svými r/evolucemi nastupovala právě mladá Hancockova generace. (Co na to Whiplash ?!) Sc.: David Rayfiel (+rejža), k: Bruno de Keyzer (15.02.2015)

Abych pravdu řekla, nevím zda bych tento pro mně skvělý snímek doporučila i lidem, kterým jazz nic neříká. Příběh starého muzikanta a jeho nového přítele Francise je vlastně velmi prostý a více než samotným dějem Kolem půlnoci dýchá posmutnělou náladou, tesknými pocity a neopakovatelnou atmosférou, jakou dokáže vyčarovat právě jen jazzová hudba. Právě ona a Dexter Gordon jsou alfou a omegou celého filmu. Filmu, který se nijak nepodbízí, ale když jsem se do něj nechala vtáhnout, pohltila mně vlna jakési niterné euforie. Protože já jazz miluju. (27.09.2013)