Neděle na venkově

"Tolik málo", zazní mezi zpěvy starých a mladých na počátku filmu. Na jeho konci se starý malíř upřeně dívá na prázdné plátno. Co tam vidí? "Tolik málo."... Notalgický pohled do doby, kdy Francie měla ještě něco na duchu i na těle, do posledního vzepětí francouzského genia (doby impresionismu a fauvismu - mezi válkami již byla ve vleku Angličanů a je ve vleku nyní Němců a Arabů). Nevtíravě vynalézavá kamera upomíná, především kompozičně, na expresionistické obrazy. Dialogy nejsou hloupé ani přechytralé. Nádhera je příliš rozmařilá. Ostatně jak jinak, když si nejste schopni nalít bez služky ani vodu. Nicméně perfektně zharmonizovaná sentimentálně nostalgická nálada, kterou film po celou dobu důsledně uchovává, zaujme asi většinu diváků. Také kdo by neměl rád Francii Renoira, Moneta-a-Maneta, Pissarra, Sisleyho nebo dědu Ladmirala... Ale imprese mohou být jen v přírodě, nikoli v ateliéru - a tak vzhůru na venkov. (10.02.2015)

Zlatá Palma - výběr (09.05.2006)

Silně poetický nádech francouzského venkova z počátku 20. století slouží v Tavernierově filmu spíše jako hlavní deviza snímku, než jako pozadí příběhové črty o stárnoucím malíři a jeho víkendovém setkání s rodinou. Komorní výjevy v krásném prostředí dávají, zvláště k závěru v obrazu opětovné samoty a opuštění, silné podněty k melancholii a rozjímání, ono pojmenování oživlá impresionistická malba je určitě na místě. Mám rád poetické filmy a to pomalé tempo k nim prostě patří, přesto bych určitě nepohrdl, kdyby v tom uměleckém rozjímání došlo alespoň i na drobná okořenění humorem nebo více napínavých situací, jak to bývá právě u filmů již níže zmiňovaného Jiřího Menzela. Nakonec ale díky silným pocitům ze závěru dávám slabší 4 hvězdičky. 70% (#Francouzská kinematografie: Virtuální kino) (15.02.2020)

Tento film byl mým prvním setkáním s Tavernierem a doufám, že ne posledním. Odehrává se během jednoho nedělního dne, kdy za starým malířem Ladmiralem na venkov přijíždí syn s rodinou a nečekaně i jeho dcera. Tento nesmírně poetický film (což dokresluje podzimní příroda, úchvatné dekorace a hudba) zobrazuje témata stáří, rodinných vztahů a umělecké tvorby způsobem, jak by např. americká kinematografie nikdy nedokázala, přesto ale universálně srozumitelným. Do hlavní role obsadil režisér přesného Louise Ducreuxe, francouzského divadelního režiséra, hudebníka a občasného herce. Velice kvalitní výkony podávají v rolích jeho protikladných potomků Sabine Azéma (moderní nezkrotná Iréne) a skvělý Michel Aumont (odpovědný a vážný otec rodiny Gonzague). (07.03.2010)

Jedno všední rodinné setkání u tatínka na venkově, kdy den plyne v poklidu, neudá se toho příliš, přesto však se z letmých rozhovorů a občasných vsuvek vypravěče dozvíme o všech účastnících to podstatné. A starý pan malíř během té doby předkládá útržky vzpomínek na celý svůj život, smířený s tím že nedosáhl takové umělecké slávy jako někteří jeho současníci a s trochu posmutněle laskavým úsměvem přijímá neúprosný běh času. Louis Ducreux je té roli velmi přesvědčivý,jako by s ní přímo splynul. Nostalgické vzpomínání doplňují malebné záběry na starou zahradu, vybavení domu a dobové oblečení, ve kterém to zejména Sabine Azéma velmi sluší. (08.02.2020)