Otevřená srdce

Jak následky jedné dopravní nehody ovlivní životy jejich účastníků a jejich blízkých? Ač námět vypadá na melodrama a podrobnější popis děje zavání vztahovými peripetiemi telenovel, je tenhle film až překvapivě po celou dobu naprosto uvěřitelný. Nemusí se vám líbit, jak se postavy chovají, ale můžete je pochopit. A možná se i trochu zamyslet. Susanne Bier je zřejmě nejzajímavější současná skandinávská režisérka a není marné věnovat jejím filmům trochu svého času. (22.02.2008)

Už jenom existence těch několika málo filmů - Idioti, Rodinná oslava a teď i Otevřená srdce u mě ospravedlňuje celou tu velkou šaškárnu jménem Dogma. Susanne Bier, jako vždy, skvěle pracuje s vynikajícím hereckým ansámblem. I když je Mikkelsen nejznámějším jménem, tak ani ostatní se nenechají zahanbit a hrají velmi dobře. 80 % (21.04.2009)

V životě pořád někoho opouštíme, ale jen málokdy odpouštíme. Susane Bierová podnikla zevrubnou sondáž do lidských rozpolcených srdcí a své neveselé poznatky nám předkládá formou skličujícího dramatu. Emoce se agresivně nevalí ze všech stran a záleží jenom na vás, otevřete-li pomyslnou přehradu a necháte se strhnout. Množství děje není na dvě hodiny dostačující pouze zdánlivě, to důležité tiše probublává pod povrchem a ještě dlouho po doběhnutí (opět dogmaticky tvůrčích) titulků budete mít nad čím přemýšlet. Oproštění od veškerých formálních kudrlinek odhaluje vnější podstatu až na dřeň. Stačí si představit, jaké myšlenky člověku probíhají hlavou během rozpadu dlouholetého manželství, co musí pociťovat při loučení s milovanými dětmi a pochopit, že v daném okamžiku nejedná sobecky – je potom těžké se „jenom“ nezaujatě dívat. Jestli vám nevadí nenalíčení (a také díky tomu maximálně přirození) herci, poloamatérská kamera a minimum „pěkných“ scén hrajících na city, neváhejte. 80% (13.02.2008)

Pri Otvorených srdciach a ich pomerne otrepanej zápletke rýchlo zabudnete, že sledujete Dogmu a možno si ani nevšimnete prítomnosť nediegetickej hudby v dvoch scénach. Ide o utlmenú melodrámu ako z partesu, takže dôležitejšie je skôr ako, než čo. V podaní Bier neustále sa dokolečka opakujúce vzťahové vzorce známe zo života pôsobia autenticky a postavy, ktoré by nám nemali byť sympatické, sa nám postupne dostávajú pod kožu. Trier by asi nakoniec všetkým predostrel tragický koniec, Vinterberg by asi vytiahol staré traumy z detstva, Bier si vystačí len so súčasnosťou a drámou bez emocionálne vyhroteného konca. (12.11.2023)

Dáni mi zas dali zabrať. Zvláštne ako súčasne milujem, no zároveň aj neznášam, keď so mnou film dokáže robiť, čo sa mu zachce. Zametať s mojimi pocitmi, zmiasť ma, zneistiť alebo rovno rozbiť na pár kúskov. Keď to bolí aj reálne, nie len vo filme. Snažila som sa pochopiť konanie všetkých postáv, no aj tak som sa neubránila tomu, že som po celý čas k nejakej z nich pociťovala hnev. Najprv to bola Marie, pretože zrazila Joachima a v jednej prekliatej sekunde mu tým zmenila celý život. Nemohla proste práve šoférovať po inej ceste?... prečo sa Joachim tak uzavrel a snažil sa dostať Cecilie čo najďalej od seba? Nemal o ňu aspoň skúsiť bojovať? A potom prišiel rad na Cecilie, keď celá zmetená v novej životnej situácii, na ktorú nebola pripravená a pravdepodobne ešte ani vyzretá, začala hľadať pochopenie u vydatého Nielsena. A nakoniec som zúrila aj na neho, pretože jej nie len podľahol, on sa dokonca zamiloval. Dočerta s tými pocitmi, ktoré nás stále ovládajú. Dočerta s láskou a nešťastnými náhodami, ktoré sa nikdy nepýtajú, kedy je vhodné prísť. Možno nazvať lásku niečím pozitívnym, keď dokáže narobiť toľko zla? Je láska čistá alebo skôr sebecká? (16.01.2016)