Žluté mango

Film je zajímavý pohledem do jiné kultury, která se ale v jádru od té naší zas tak moc neliší. Obyčejní lidé, starosti všedního dne, touhy a nespokojenost s vlastním životem... Vše je to docela dobře podané, některé herecké výkony jsou dost dobré (např. Wellington), ale musím říct, že celkově mě to nijak zvlášť nezaujalo. (19.12.2007)

Viaceré príbehy prepojené jemnou nitkou, ale ako celok tomu chýba jasná myšlienka, ktorá mi pri iných nových brazílskych filmoch tak imponovali... (02.06.2006)

Na předměstí milionového pobřežního města Recife hlásí místní rádio, že žena napadla milenku svého muže. Barmanka nadává na celý svět i na to, že místní fotbalový tým stále prohrává. Úlisný homosexuál Dungo touží po živočišném řezníku Wellingtonovi. Ten je své věřící ženě nevěrný. Navzdory tématům, jichž se dotýká (nekrofilie, nevěra, osamění), je Žluté mango velice barvitým filmem. Žlutá barva však nemusí znamenat jen blahodárné slunce, ale též skrznaskrz prohnilou dužinu. Záběry na lidi z ulice však tomuto filmu nestačí k nastolení dojmu obecnější platnosti zobrazeného. Žluté mango vychází z režisérova krátkého snímku Hotel Texas (1999). (16.08.2005)

Žluté mango nádherně evokuje život v Recife, který jak zdá se není mnoho odlišný od toho našeho. Život plyne pomalu, téměř stereotypně, lidé mají své starosti a nevědí jak je řešit a jejich sny a tužby každým dnem mizí do zapomění. A to je příliš obsáhlá myšlenka pro jeden nezávislý brazilský film. Ale stál mi za podívání, to jednoznačně. Jednak mijuli odvážné, nezávislé a experimentální snímky, stejně tak naturalistickou atmosféru vykreslení reality a postav, takřka jako bych tam byl, jakobych ty lidi znal, a také jsem se dozvěděl odpovědi na otázku nejzásadnější, "co všechno může mít barvu žlutého manga..." /// ps. i s odstupem mnoha let od zhlédnutí Žlutého manga mám silný pocit, že mi tehdy Assis vyjevil genia loci jednoho takového zvláštního místa nezvykle důvěrně. bez ohledu na to, zda měly stručně načrtnuté postavičky své reálné předlohy, zda nějak pokračují nějací jim podobní v přežívání svých hektických životů v podobně kuriózním prostředí, jednoduše řečeno: nehledě na ne/autentičnost filmu, přetrval ve mě dojem, že prostor Žlutého manga existuje, i kdyby třeba virtuálně a má mysl byla jeho posledním nositelem. do svého seznamu si zapisuji další z filmů, který jsem před mnoha lety pro svou diváckou nezkušenost neprobádal dost důkladně, a kladu si za povinnost se k němu jednoho dne vrátit. (26.09.2005)

MangoZkonga (23.11.2007)