Tři ženy

V podstatě se jedná o až překvapivě dobře (soudě alepoň podle zcela zavádějícího popisu filmu zde, i podle mnoha komentářů) maskovaný psychohoror o upírce, která parazituje na bezbranné hostitelce - zdánlivě naivní a nezkušená sladká dívenka se postupně zmocňuje povahových rysů a později i materiálních výhod a vztahů své prostoduché a příliš hodné starší "přítelkyně", včetně takových osobitých atributů, jako je její jméno, práce, oblečení, obytný pokoj, deník a s ním i její osobní minulost a přtomnost, zdravotní pojistka, automobil, milenec, přátelé či pozornost okolí... Po mozkové příhodě a probuzení z komatu se ve skutečnosti nic nemění, jen se některé její záměry a povahové rysy lépe zviditelní... Nejvíce matoucí pro správné pochopení, že Pinky je vlastně temný parazit, je skutečnost, že nelze z ničeho jednoznačně odhadnout, nakolik si svou zákeřnou a odvozenou podstatu uvědomuje i ona sama, a nakolik je vlastně skutečně bezelstná a přesvědčená o své dobré povaze. Moc příjemný, svérázně zneklidňující a neotřelý snímek. *~ (12.09.2017)

Spoilery: Myšlenkový mindfuck, který nemá z mého pohledu jednu jasnou vysvětlující linii. A s tím jsem měl asi zásadní problém. Jsou Tři ženy ve skutečnosti jednou jedinou v různých úsecích a fázích života? Jsou Tři ženy významově pouze ty dvě hlavní (přičemž Pinky před a po nehodě představuje dvě různé ženy)? Anebo jsou nejdůležitějším motivem dvojčata a zrcadlení se osobností dvou hlavních hrdinek (viz jejich rozhovor v autě o dvojčatech)? Zpětně mě opravdu baví nad možným vysvětlením dumat, ale při sledování jsem se cítil zmatený. Nehledě na to ale Altman dokazuje, jak zručný to byl režisér, a jak si skvěle rozuměl s výrazovými prostředky Nového Hollywoodu. Nejlépe je to vidět na těch transfokátorových orgiích. Kamera úžasným způsobem spojuje synergii vědomého rámování obrazu, pohybu kamery a vrstev obrazových plánů. Výsledkem je fantastická filmová řeč, která v jednom záběru dokáže postihnout to, k čemu dnešní běžná střihová skladba potřebuje x střihů a úhlů kamery. Dost mě mrzí, že použití transfokátoru jako výrazového prostředku je dneska tabu a filmové vyprávění se tak dobrovolně připravuje o jeden ze svých výrazných nástrojů. 6/10 (19.05.2018)

Film s trochu zavádějícím názvem, který dává smysl až v samém závěru. Jinak je to čistě duel Shelley Duvall a Sissy Spacek, ze kterého jsem měl chvíli pocit, že Schroederova Spolubydlící byla remakem tohoto filmu. Ale nebudu zaměňovat běžný thriller s tímto přece jen výrazně surreálnějším filmem. Robert Altman opět zabodoval. (17.07.2014)

Nenápadný a v podstatě většinou nudný film, který je velmi snadné podcenit. Teprve ke konci se z hmoty všedních příběhů, každodenních dramat a vztahů mezi postavami začne vynořovat NĚCO. A to "něco" je neurčité, amorfní, dráždivě tajuplné. Až do snové scény jsem si nebyl jist, zda to není největší Altmanův průser, v závěru jsem ale dost rychle změnil názor a v poslední době jsem se přistihl na tom, že se k tomu filmu stále vracím. Bylo to obyčejné psychologické drama nebo mnohovrstevnatá surrealistická řežba? Na tohle si hned tak neodpovím. (13.01.2013)

Naladěná z Altmanovi Svatby, která se mi líbila, jsem se nechala nalákat na Tři ženy. Zajímavá sonda do života nezajímavých žen. Aneb jak se z naivní vlezdoprdelky stala sobecká mrcha a ze sobecné mrchy vlezdoprdelka. Třetí žena se v příběhu jen mihne. Nepříjemný film o nepříjemných věcech. Pro mě osobně otázka, jestli bych se už neměla konečně naučit vypnout film, když ho považuji za ztrátu času. (19.01.2015)