Minulost Jany Kosinové

Melodráma s podľa mňa rušivými "humornými" momentmi (nervózny sused, či postupné hodnotenie divadelnho deja divákmi), ktoré asi vo filme nemali čo hľadať. Ostatné priemerné dramatické scény sú však niekoľko ráz doplnené naozaj silnými momentmi - asi najvydarenejšia bola v tomto scéna - dialóg, kedy študent Sutnar recituje svojej láske do telefónu novú báseň, ktorú zložil iba pre ňu. Odorúčam všetkým, ktorí chcú vidieť a počuť ako sa komunikuje so ženami. (26.10.2008)

Velmi slušný start talentované Vlasty Matulové. Svatopluk Beneš se k ní hodil, byl to pro mě osobně společně s Antonínem Novotným král milovníků. Jenže tady to je dost problematické. Film je dlouhý, konec podivný a milostný vztah mi přijde nedodělaný. Dost rušivá je i přítomnost Nory Cifkové, je tam jaksi navíc. Tyto nedodělky nakonec sklátí jinak celkem slušný film dolů. (29.10.2008)

Jana Kosinová (patrně poslední velký film V.Matulové), je vystavována nepříjemným tlakům ze strany svého vyděrače, divadelního publika, i běžných lidí žijících kolem ní. Tu se na ni přece jen štěstí usměje, a mladý student napíše hru, která v Janě Kosinové až příliš silně oživí deprivaci, kterou trpí, ale dramaturgem divadla je přijata, a inscenována. Ukáže se, že student, který budí svého kamaráda ráno s oblibou výstřelem z pistole, místo budíku, tak je pro Janu Kosinou tím právě hledaným božím požehnáním. Bohužel se Janě Kosinové nepodaří zbavit se svého vyděrače, ten nafinguje její smrt, a odjíždějí spolu do U.S.A., kde má pro ni vyděrač už lukrativní filmové role, ačkoli o ně Jana Kosinová nestojí. Student se postřelí, ale probere se z toho, i díky péči svých úctyhodných rodičů, a křičí pln touhy po životě na závěr - Chci žít, chci žít, už jen pro ty vzpomínky, a aby ve mě neviděla slabocha. Film má tedy otevřený konec, takže se divák jen může s jiným divákem dohadovat, jak se asi tak mohly dál vyvíjet osudy dvou hlavních hrdinů. (30.03.2014)

Minulost Jany Kosinové se pohybuje na pomezí laciného melodramatu a hlubších psychologických hrátek. J. A. Holman byl schopnějším filmařem než Oldřich Kmínek, zpracování je promyšlenější, pevnější i přesvědčivější a občasné záblesky skutečné psychologie stavů dokáží navnadit a nechávají zapomenout na skutkovou podstatu filmového romantického cajdáku. Herci mají dostatek prostoru k vyniknutí, i benešovská topornost je charakteristickým znakem nesmělého studenta a není zde omylem. Ústředním bodem příběhu je herečka Jana Kosinová (dobrá Vlasta Matulová), opěvovaná a neokoukaná atraktivní tvář divadelního světa. Sláva je omamná, i temná minulost, neúprosně se vracející s výhružně zaťatou pěstí, se s ní dá snést. Nechává se unášet slovy romantického idealismu a sladké rty smyslně obtiskují důvěru toho druhého. Hlavní mužskou postavou je Jiří Sutnar (zajímavý Svatopluk Beneš), svědomitý student filozofie s prvním plnohodnotným ochutnáváním krás života. I naivní snílek, obdařený tvůrčím nadáním, může dosáhnout na společenský a partnerský úspěch. Nejtemnější postavou je Vilém Golombek (velmi dobrý Karel Hradilák). Sebevědomě a bez kompromisů si vždy bere to, co chce. Slepice, která snáší zlatá vejce, se dobrovolně nedaruje ani čisté romantické duši. Humor a odlehčení je doménou studenta medicíny Karla Pechana (dobrý Jan Pivec), lehkomyslného spolubydlícího Jiřího, a nerudného starého mládence (příjemný Miloš Nedbal), nespokojeného souseda obou živoucích mládenců. Z dalších rolí: Jiřího laskavý otec a truhlář Antonín Sutnar (sympatický František Roland), jeho starostlivá manželka (příjemná Anna Letenská), Jiřího neopětovaně zamilovaná spolužákyně Klára (půvabná Nora Cifková), Klářina kamarádka a Karlova přítelkyně Vlasta (Zorka Janů), neodbytný ředitel gramofonové společnosti Tuňák (Vladimír Řepa), pozorný Janin herecký kolega Ambrož (příjemný Bedřich Veverka), zkušený divadelní dramaturg (příjemný Vojta Novák), či dvojice určujících divadelních kritiků (zajímaví František Kovářík a Vladimír Hlavatý). Romantické drama s humorným nadhledem je atraktivní pro široké divácké spektrum. Herecké výkony dávají zapomenout na přetažený melodramatický podklad. Svou úlohu splní i dnes a divák si zhluboka oddechne, že tento žánr nezůstal pouze v rukách Kmínka a jeho ženy. (25.07.2017)

Modravých dálek volání, bláhovou hlavu sladce omámí, když v podvečer se šeří, každý věří, že někde na rozcestí čeká štěstí... Melancholická píseň Jiřího Srnky, jedna z nejklasičtějších skladeb a zároveň jakýsi podvědomý symbol protektorátní rezistence, otevírá nepříliš dlouhou filmovou kariéru režiséra, rozhlasového konferenciéra, sportovce a dokumentaristy Jana Alfreda Holmana, pozoruhodného muže s pozoruhodným osudem. Holman měl šťastnou ruku ve výběru filmových scénářů – v tomto případě sáhl po jedné z povídek Vladimíra Neffa, která ostatně vzbudila nemalý zájem také mezi producenty. Dramaticky působivý konflikt, odehrávající se v atraktivním divadelním prostředí, přivedl do světel reflektorů také Vlastu Matulovou, dvaadvacetiletou brněnskou herečku, která krátce předtím posílila prořídlé dámské řady pražského Národního divadla. I dnes, po více než sedmdesáti letech, zůstává fascinujícím okamžikem tohoto filmu právě její herecký výkon, vskutku mistrovská studie ženy s tajemstvím, která podniká hazardní vabank se svou minulostí i budoucností. Otevřený a svým způsobem neradostný závěr filmového dobrodružství titulních protagonistů nezastírá určitý předěl v ustálených scénáristických pravidlech šněrovaných obvykle žádanou diváckou konvencí. Méně jásavou kapitolou ovšem zůstává poválečný životní osud režiséra Holmana, prchajícího, stejně jako Jana Kosinová, před svou minulostí do modravých dálek svobodného volání. (26.10.2008)