Landru

Umelo vypreparovaná história sériového vraha, využívajúceho kulisy vojny, ktorá zamestnáva zrak i sluch spoločnosti, ako rúšku pre svoje obludné plány na materiálne zabezpečenie seba a rodiny. Narozdiel od svojich kolegov v hnutí francúzskej novej vlny Claude Chabrol v tomto prípade príliš zásadne neexperimentuje s rozprávaním, ale v rovine štýlu presadzuje ako dominantu sebareflexívne a scudzujúce prvky poukazujúce na fiktívnosť príbehu a sveta (menej už na samotné médium). Štylizované herectvo, divadelnosť, afekt, výrazné líčenie a kostýmy, umelé svetlo, viacplánové kompozície, ostentatívne prepracovaná mizanscéna plná farieb, rekvizít a dekorácií, odrazy v zrkadlách a pohľady kamery cez sklo, nahradenie filmového obrazu na konci druhého aktu titulkom. To všetko je cynickým výsmechom konvenciám melodramatických a kostýmových žánrov, ktoré režisér evidentne pokladá za prežitok, a tak miesto ich napodobňovania k nim vytvára komentár pre moderného diváka, ktorému sú tiež cudzie. Chabrol je cieľavedomý a inteligentný, i keď mierne automystifikačný tvorca, ako dokazuje i jeho neskorší výrok: „Nyní již vím z vlastní zkušenosti, že může mít „toto všechno“ promyšlené a navíc... jsem si například dokonale vědom, že umístění džbánu na stole o centimetr víc vpravo nebo vlevo má svůj význam.“ No práve táto nutnosť podvracať, meniť vážne v komické, vkladať do „vysokých žánrov“ (čierny) humor a vytvárať emočný dištanc diváka od postáv dielo uzatvára a dusí, a tak sa oň hlbšie významy len sotva badateľne obtrú. Nepriestupnosť Landrua, masky, tvorenej desiatkami falošných identít a hereckých metamorfóz Charlesa Dennera, a jeho rafinovaného podvodného sveta, ktorým vábi a klame okolie, nepôsobí na diváka a necháva priestor len pre smiech tam, kde by sme mali byť zhnusení z vrahových činov. A nič na tom nemení ani stieranie deliacej línie medzi (neexistujúcou) skutočnosťou a vyfabulovaným príbehom prostredníctvom štátnej moci, ktorá nastrčí do súdneho pojednávania s Landruom falošné dôkazy aby k nemu, sledujúc pritom vlastné ciele, upriamila čo najväčšiu pozornosť verejnosti, alebo medzi riadkami prostredníctvom chýbajúcich záberov vrážd, ktoré môžu vyvolávať pochybnosti (usvedčujúce dôkazy proti Landruovi nemá v skutočnosti ani polícia a porota, ani divák), ani intertextuálne odkazy (scéna, v ktorej Landru v odraze zrkadla vchádza do miestnosti, v ktorej jeho milenka trénuje spev pod dohľadom učiteľa sprevádzajúceho ju hrou na klavír, je priamou citáciou Občana Kanea). A s Hitchockom to vážne nič spoločné nemá. 70% (06.12.2015)

Chabrol při zpracování tématu nezapoměl na praxi filmového kritika a milovníka žánrových filmů, mix žánrů může určitým způsobem připomenout Střílejte na pianistu (ačkoliv oba filmy se výrazně liší), romantická linie Julese a Jima. Chabrol téma podává neuvěřitelně vtipně (démonický představitel Modrovouse, ve vizáži bližší skutečnému vrahovi než elegantní Chaplinův Verdoux) je úžasný, uhláky před kamny, v nichž spaloval těla nebohých žen, též), zároveň s melodramatickými momenty. A nebyl by to Chabrol, kdyby nechybělo společenskokritické ostří, tentokrát protiválečné (1. světová válka zabila mnohem víc lidí než jeden zločinec) a politické (zneužití causy Lanru na odlákání pozornosti od vyjednávání po 1. sv. válce, konkrétně samotným Clemenceauem) a velmi vtipně se vypořádává s policií (chvástající se policisté, kteří v kavárně kritizují generály, že válčí jednou za 30 let, kdyby to dali permantně válčícím mužům zákona, válka by vypadala jinak). (25.01.2010)

Napřed absurdní černá komedie, potom libové justiční drama, přitom i v soudní síni zazní dost vtipů. Jenže od filmu podle skutečného kriminálního případu by člověk až tolik humoru nečekal. Dámám je tu dopřán impozantní vstup na scénu, zvláště Michèle Morgan to velmi sluší (zde režisér pracuje s tím těžko pochopitelným kontrastem, jak krásné dámy padaly do náruče olysalému chlípníkovi s debilníma cancama). K tomu krásná kamera a působivá dobová atmosféra. Jako bonus nadčasové moudro, že je potřeba občas předhodit davu pikantní zločin, aby se odvrátila pozornost od nepovedené politiky. Pro mě to ale jednu chybu mělo - chtěl jsem si dát něco s Charlesem Dennerem, kterej je tu ovšem k nepoznání. Hraje ale výborně a ať mi někdo vykládá, že tady Jean Marais neokoukal gesta a chůzi do Fantomase. (09.07.2016)

Chabrol přeložil černý příběh masového vraha Landruho do jazyka panoptik a morgues. Divadelní stylizace, kulisovitost dějišť, stálá přítomnost diváků, umělost postav, topornost gest, průhlednost masek… Cením si toho pokusu jako experimentu, ale i tak mne zneklidňuje, jak tato veskrze ohavná historie znovu (po Chaplinově pokusu) slouží – ryze měšťácky – jen jako materiál k šprýmu. Přitom ta trasa, po níž se Landru vydával, od těla, které musí být zničeno a pohlceno v pozůstalém majetku, je obludná a její komika (je-li vůbec nějaká) hrůzná. (24.04.2013)

Film zo začiatkov Chabrolovej éry psycho krimi filmov s pozadím kritiky spoločnosti ako takej. S Charlesom Dennerom som sa síce stretol prvý krát, avšak to čo dokázal predviesť, tak to vážení klobúk dole! Svojim zjavom, rétorikou, uhladenosťou.... no proste so všetkým, dokázal dať svojej postave dokonalý, originálny punc po psychickej stránke ťažko prekuknuteľného charakteru. Na jednej strane elegán a dokonalý gentleman, na strane druhej si zase rád zakúril v piecke a nepohodlnú dámu v nej potichučky a s noblesou odpratal. A pritom dokázal všetkých okolo seba bez námahy zmanipulovať presne podľa toho ako mu to práve vyhovovalo. Až tak, že ako divák som si myslel, že sa mu ešte na konci všetci ospravedlnia a dajú aj nejaké odškodné. Divák by ho mal po správnosti nenávidieť, ale nebolo tomu tak, teda aspoň v mojom prípade. Nech je ako chce, keď už nič iné, tak tu máme jeden z príkladov, ako sa dá na vojne šikovne zbohatnúť - málo chlapov, prebytok dôverčivých žien. Už treba iba jeden jednosmerný a jeden spiatočný lístok na vlak.... 85/100 (23.06.2015)