Legenda o "1900"

Vždycky ji někdo viděl první. Ameriku. Symbol Manhattanu, sochu svobody. Po 30 plavbách muset prodat trubku. Jen si naposledy zahrát. A pak totéž slyšet ze staré slepené desky. Rámec pro příběh o záhadném klavíristovi, který vlastně nikdy neexistoval. Kdo jen mohl nechat dítě v bedničce od citronů? Díky Bohu za soucitného topiče. Byť se smyslem pro humor při vymýšlení jména. Nomen omen. „Co je to máma, Danny?“ „Máma? Máma je dostihový kůň.“ Co mi vadilo, byl vypravěč Pyško. Pořád se mi tam pletl Bruce Willis. Osudy lidí jsou spjaty s osudy lodí, klavírů, nahrané desky s melodií. Skvělá jízda za klavírem v bouři, pod křišťálovým lustrem, s lahví šampaňského přímo od ledu. Tajemný příběh se rozvíjí a košatí. Max dělá pro záchranu přítele maximum, stará rezavá loď až bere dech. Její světla a stíny, zvuky, houpání, skrýše, ztracený lesk. Film pak plný hudby, skvělých klavírních výkonů. Klobouk dolů před Morriconem, je netypický, nevtíravý. A závěrečná píseň tandemu Morricone – Roger Waters lahůdkou. Zbývá prostor pro fantazii diváka, pro snění, představy. 1900 mne fascinoval už před lety a nyní dvojnásob. Zažloutlá kamera, dobové oblečení, staré fotky. Odlesky hladiny v kabinách, záběry na klávesy, moře, pěnu na vlnách, lesk a elegance, špína a nepořádek. Souboj klavíristů gradující cigaretou zapálenou o strunu. Jsou věci, o kterých není snadné psát. Některé je lépe vidět. A slyšet. Jednou nestačí. „Dobrý příběh má větší cenu než stará hudba.“ (23.08.2008)

Náladou velmi podobné jako předchozí Tornatoreho film Bio ráj. Jen jsme vyměnili slunný jih Itálie za interiéry velké zaoceánské lodi. Nejvíce dané filmy spojuje hudební stránka, která je i zde naprosto bezkonkurenční. Holt Ennio Morricone umí a to už všichni dávno víme. Legenda o 1900 sleduje příběh velmi nadaného člověka, který strávil celý svůj život na lodi a pomalu plynoucí dějové tempo je protkané lehkým filozofováním, které tak nějak příjemně doplňuje zbytek. Asi to není film, který bych chtěl někdy v dohledné době opakovat, ale jsem opravdu rád, že jsem ho viděl. U Tornatoreho se člověk prostě nespálí. (04.07.2018)

"Pokiaľ máš v hlave dobrý príbeh a máš ho komu rozprávať, zďaleka nie si odpísaný..." Tornatore si vie príbehy vyberať a toto ma naozaj prekvapilo. Čakal som skôr nudné večierky a nekonečné doprovody na piáno, preto ma veľkoleposť a davové scény hlavne v úvode nestačili udivovať. Celý obrovský interiér lodnej kotolne a špinavých robotníkov ma maximálne zaujal. Príbeh chlapca, ktorý nikdy neopustil loď a stal sa majstrom v hre na piáno je vyrozprávaný pútavým spôsobom postupného odkrývania a doplňovania zaujímavých historiek. Asi najviac zaujme súboj pianistov, v ktorom "zázračný lodný chlapec" rozžhaví svojou hrou piáno tak, až sa mu zapáli cigareta...Prehnané? Ok, ale strašne efektné. Morriconeho hudba je tradične veľkolepá a v spojení s tak pútavým príbehom to inak ako na plný počet nevidím. Pre filmy natočené takýmto spôsobom mám odjakživa slabosť. 90%. (23.02.2014)

Pro nás suchozemce neuvěřitelný příběh o člověku, který nikdy neviděl oceán. Ze břehu. A přesto (nebo právě proto) je z něj úžasný pianista a sebejistý člověk. To až do té doby, než se rozhodne vystoupit z lodi a současně ze svého dosavadního života. Hudba je výborná, ale k dokonalosti chybí lepší závěr. (19.04.2007)

Je to dávno, co jsem měl možnost tento film vidět a do paměti se mi zapsal nesmazatelným způsobem. Nyní v srpnu 2008 ho ČT2 reprízovala, ale bohužel jsem neměl možnost ho vidět ještě jednou a oživit si příběh vynikajícího klavíristy jménem 1900. Detaily příběhu mi z paměti za ta léta odvál čas, ale ten Rentonem zmiňovaný klavírní souboj zůstal a vzpomínám na něj jako na něco nepřekonatelného. Pokud se mi opět naskytne příležitost, rád si zase připomenu příběh toho zvláštního člověka. (06.08.2008)