Legenda o "1900"

Pri sledovaní Legendy o 1900 som si spomenul na Shawshank a myšlienku inštitucionalizácie. Mám veľmi rád tento štýl filmov, keď sa dva príbehy zlejú v jeden. Tento film tak isto dáva ľudom to čo chcú vidieť. Je škoda že sa o ňom skoro vôbec nevie, len pre to, že je taliansky. Vo filme je pár nezabudnuteľných scén, pri ktorých som len nemo sedel a dýchal. Film o priateľstve, hudbe a nezlomnosti ducha. Tento film by mal byť hneď za Shawshankom a musí sa vidieť, no možno nezachutí každému. (29.06.2010)

Je to dávno, co jsem měl možnost tento film vidět a do paměti se mi zapsal nesmazatelným způsobem. Nyní v srpnu 2008 ho ČT2 reprízovala, ale bohužel jsem neměl možnost ho vidět ještě jednou a oživit si příběh vynikajícího klavíristy jménem 1900. Detaily příběhu mi z paměti za ta léta odvál čas, ale ten Rentonem zmiňovaný klavírní souboj zůstal a vzpomínám na něj jako na něco nepřekonatelného. Pokud se mi opět naskytne příležitost, rád si zase připomenu příběh toho zvláštního člověka. (06.08.2008)

Krásný film o jednom neobyčejném člověku a jeho osudu spojeného s jednou lodí a osmdesáti osmi klávesami piána. Skvělá hudba a nádherné scény jako např. projížďka s piánem při bouři, souboj s namyšleným "tvůrcem jazzu" nebo nahrávání jediné sklady na gramofonovou desku. Výborný herecký výkon Tima Rotha a vynikající režie Giusepe Tornatoreho. Dokonce mi tentokrát ani moc nevadil P. T. Vince. (09.10.2008)

Scéna, kostýmy výborné, dej trocha nasladlo sentimentálny z filmu bola cítiť nostalgiu aj koniec. No a ten záver ??? nestačilo jednoducho do lode navŕtať diery a potopiť ju v kuse ???? za zvukov klavíra z klesajúcej lode ku dnu ???? to nemali voľakedy v Pitsburgu záujem o železný šrot ???? mať tam slovenských cigánov loď by dávno skončila v zberných surovinách !!!! ale kvôli záverečnému efektu nechali loď vyhodiť tonami dynamitu, aby bolo vidieť ešte aj letiaci kus kotvy do kamery ??? PCHE !!! (22.05.2015)

Vždycky ji někdo viděl první. Ameriku. Symbol Manhattanu, sochu svobody. Po 30 plavbách muset prodat trubku. Jen si naposledy zahrát. A pak totéž slyšet ze staré slepené desky. Rámec pro příběh o záhadném klavíristovi, který vlastně nikdy neexistoval. Kdo jen mohl nechat dítě v bedničce od citronů? Díky Bohu za soucitného topiče. Byť se smyslem pro humor při vymýšlení jména. Nomen omen. „Co je to máma, Danny?“ „Máma? Máma je dostihový kůň.“ Co mi vadilo, byl vypravěč Pyško. Pořád se mi tam pletl Bruce Willis. Osudy lidí jsou spjaty s osudy lodí, klavírů, nahrané desky s melodií. Skvělá jízda za klavírem v bouři, pod křišťálovým lustrem, s lahví šampaňského přímo od ledu. Tajemný příběh se rozvíjí a košatí. Max dělá pro záchranu přítele maximum, stará rezavá loď až bere dech. Její světla a stíny, zvuky, houpání, skrýše, ztracený lesk. Film pak plný hudby, skvělých klavírních výkonů. Klobouk dolů před Morriconem, je netypický, nevtíravý. A závěrečná píseň tandemu Morricone – Roger Waters lahůdkou. Zbývá prostor pro fantazii diváka, pro snění, představy. 1900 mne fascinoval už před lety a nyní dvojnásob. Zažloutlá kamera, dobové oblečení, staré fotky. Odlesky hladiny v kabinách, záběry na klávesy, moře, pěnu na vlnách, lesk a elegance, špína a nepořádek. Souboj klavíristů gradující cigaretou zapálenou o strunu. Jsou věci, o kterých není snadné psát. Některé je lépe vidět. A slyšet. Jednou nestačí. „Dobrý příběh má větší cenu než stará hudba.“ (23.08.2008)