Vozík

Být starý. Je hrozné, jak je představa stáří v naší kultuře spojena s nečinností, se zúžením horizontu toho, co člověk chce a může, jak málo mu dovolí mravy, o kterých rádi říkáme, že už neexistují. El Cochecito není nějakým hloupým filmem typu "v sedmdesáti letech vylezl na Mt. Everest" nebo "láska kvete v každém věku". Je to jenom příběh chlapíka, který chce žít, i když už je starý. A žít neznamená sedět doma a usmívat se na vnoučata. Žít - slovy Řeka Zorby - znamená odepnout si pásek a jít si koledovat o potíže. (15.11.2009)

Místo toho, aby dědulovi koupili vozíček, aby mohl být celé dny pryč na čerstvém zdravém vzduchu se svými kamarády a mít radost ze života, mu to raději odpírají, psychicky týrají a vytáčejí k nepříčetnosti (bála jsem se, aby chudák nedostal ve vypjatých okamžicích nakonec infarkt), a dokonce vyhrožují, že ho šoupnou do starobince, aby od něho měli pokoj! Tomu se říká vděčnost a úcta k rodičům. Ovšem vynalézavost a jistá dětinskost v jednání hlavního hrdiny je roztomilá a zaručeně pobaví. Stísněné prostory bytu, kde není klid (se zdravími, ale jaksi spoutanými a nesvobodnými lidmi), střídají uvolněné exteriéry zaplněné paradoxně volnými a šťastnými mrzáky, které jejich postižení neomezují, ale umožňují jim volnost... A ještě: že stařík nebyl v mladém věku lepší, než jeho povedená rodina napovídá krátký dialog, který prohodí na začátku s vnučkou učící se francouzsky: "Na co se učíš francouzsky, chlapce už máš. Teď by ses měla učit být zticha." Nutno ještě podotknout, že osudy vedlejších postav jsou neméně zajímavé (love story mezi dívkou ochrnutou od pasu dolů a chlapcem, který je postižen již od krku, bohatý, leč imobilní šlechtický synek s duší malého dítěte atd.). (09.05.2010)

Fajne filmy vznikaju o uplne jednoduchych veciach - stary dedo sa domaha invalidneho vozika, aby to mohol pouzivat : 84 % (26.05.2019)

Marco Ferreri je známy svojími provokatívnymi filmami, nikdy mu nič nebolo "sväté", častokrát ide na hranu. Robí to však s noblesou a hlavne sa dokáže ukorigovať. V tomto príbehu sledujeme korpulentného dýchavičného starca, ktorého jeho zámožná rodina odstavila na vedľajšiu koľaj a tak sa k nemu aj chová. Lenže socializácia dona Anselma je príliš silná, chce žiť, stretávať sa s priateľmi a pomáhať. Je to práve invalidný vozík, ktorý sa stáva vstupnou bránou k tomuto svetu, ale rodina jeho potreby ignoruje... José Isbert sa ujal postavy starca so španielským temperamentom a neuveriteľnou silou a skladám klobúk pred jeho výkonom. Piaty komentár. (29.07.2019)

Zlatý Lev - výběr (03.01.2006)