Režie:
Jasmila ŽbanićScénář:
Jasmila ŽbanićKamera:
Christine A. MaierHudba:
Antoni Komasa-ŁazarkiewiczHrají:
Jasna Đuričić, Izudin Bajrović, Boris Ler, Johan Heldenbergh, Raymond Thiry, Boris Isakovič, Emir Hadžihafizbegovič, Reinout Bussemaker, Teun Luijkx (více)Obsahy(1)
Je rok 1995 a Aida pracuje jako překladatelka pro OSN ve Srebrenici. Její rodina je mezi tisícovkami místních, kteří hledají v „bezpečné zóně" OSN útočiště před srbskou armádou. Pár hodin od míst, kde s oblibou trávíme letní dovolené, se schyluje k největší evropské tragédii od konce druhé světové války. Při vyjednáváních si Aida postupně uvědomuje vážnost situace. Jde o osud města i o život jejích milovaných. Podaří se jí je zachránit? Nekompromisní a zároveň hluboce lidský snímek režisérky Jasmily Žbanić svou emoční silou dalece předčí většinu válečných filmů. Nesoustředí se totiž na vykreslení násilí, ale na příběh konkrétní ženy a nepředstavitelná dilemata, která před ní válka staví. Film Quo Vadis, Aida? měl premiéru na festivalu v Benátkách a je nominovaný na Oscara za nejlepší zahraniční film. (Aerofilms)
(více)Videa (4)
Recenze (152)
Ten konec, i s přihlédnutím k tomu, že je to relativně nedávná historie, je naprosto zdrcující. Je to završení i tak mrazivého a napínavého snímku, který je na všech frontách skvělé vyveden. Od castingu, kamery, až po scénář a hlavně herecké výkony. Ačkoliv film vyvolá spíše negativní emoce (tu hořkou pachuť v ústech po skončení pamatuji ještě teď), na základě jejich intenzity to beru jako důkaz výjimečnosti snímku. Doteď nevíme, jak to Aristoteles doopravdy myslel s tou katarzí u tragédií, ale mám pocit, že se i tak dostavila... ()
Pro Aidu není zas tak podstatné kdo, kde, proč a nebo kdy to všechno začalo. Podstatné je tady a teď a když ne my, tak v návalu pochopitelné sobeckosti moji nejbližší. Obnažování charakterů při krizích lidskosti je téma, které se sice složitěji vyhýbá repetitivnosti, ale svou naléhavostí to s trochou tvůrčího umu dokáže kompenzovat. Jinak to můžeme brát i jako marnou snahu o holandskou omáčku. Másla bylo pod modrými přilbami dost, chyběly ale vejce.. ()
Stejné skloněné tváře jsem viděl v téměř všech ostatních filmech o genocidách, stejné hurónsky poloožralé agresory páchající zločiny též. Je to prokletý žánr, který se snaží upomínat na traumatickou historii, kterou však z úcty není ochoten zobrazit ve vší její příšernosti. Celá historická zkušenost se tak redukuje na detaily utrápených obličejů a neinventivních masových scén, což jsou bohužel postupy, vůči kterým se svědek osmého takového filmového přístupu k podobnému tématu, již byl schopen obrnit. Jako ostuda, neorientující se příliš v reáliích jugoslávské války jsem tady nabyl dojmu, že se někde v Jugoslávii otevřela díra do pekel a z ní vylezli zákonně zlí Srbové, jejichž první slova v kolíbce byla "klevetajte svoje neprijatelje, gledajte ih gonjene pred sobom i slušajte jadikovke njihovih žena" a nastala tak poměrně dost černobílá situace. Což moje zkušenosti s historií obecně mají tendence samozřejmě vyvracet. ()
UNPROFOR a OSN budou jednat tak, jak poručí agresor, který tu agresi rozpoutal.Dodnes mám v paměti obrázky v tv, kdy NATO provádělo kobercově nálety......Po třiceti letech natáčet filmy a jakože kdo byl větší zvíře?Mrtví byli na obou stranách.Jenomže ti žalovat nemohou a živí už nějak tu historii překroutí. ()
Nenechte se mýlit, není to film o osobním hrdinství, ale studie mechanismů osobních zbabělostí, v čele s tou Aidinou. *** Je nicméně zajímavé, jak taková přímočará, neproblematická studie zbabělosti dokáže zaslepit tolik diváků, když se jedná o hlavní postavu. Resp. jak se nám od časů minulých generací posunulo vnímání toho, co je hrdinství. *** Zbabělost a slabost je lidská, sobectví také, nadto jedno s druhým úzce souvisí. Lze pro ně mít i pochopení, lidé jsou slabí, opravdový hrdina je málokdo. Málokterý divák by asi měl problém rozpoznat zbabělost u Aidina muže (který chce na vyjednání s Mladičem poslat místo sebe ji), u hlavního lékaře (který mlčí, i když ví, že vypravená auta s raněnými do nemocnice nedojela), u holandského zmocněnce OSN či jeho zástupce, kteří dál slibují bosenským občanům bezpečí a ochranu, i když vědí, že ji nemohou zaručit, a dokonce i když je jim čím dál jasnější, že sekundují u přípravy nemyslitelného masakru. -- Tak proč je totéž tak těžké vidět u hlavní postavy? Aida je srebrenická učitelka angličtiny, díky čemuž má proti svým spoluobčanům a sousedům obrovskou výhodu - má informace z první ruky, získává pozici tlumočnice, má výsadu ochrany OSN, a nic z toho neváhá použít, aby protekčně zachránila svoje dva syny a manžela - ale sobecky a slabošsky jen je, zatímco ostatní své známé a přátele a všechny vyděšené sousedy odhání mávnutím ruky, odbývá prostým "nevím", zavírá před jejich osudem oči i svědomí a nakonec jim neřekne pravdu a pošle je smrt. *** Aida, která má potřebné informace, chápe souvislosti, vidí, k čemu se schyluje, má i jedinečnou příležitost se svými lidmi svým jazykem mluvit, včas, může je všechny varovat, Aida, která má i v poslední rozhodnou chvíli v ruce megafon a může varovat aspoň ty uvnitř základny OSN, že když se vydají do rukou srbských vojáků, OSN jim nezaručí bezpečí, tahle Aida, která e právě může stát srebrenickou hrdinkou a varovat svůj lid, mlčí a nechává je všechny důvěřivě odejít na porážku, a všechny svoje síly se mezitím snaží vynaložit na to, aby její tři muže stejný osud jako ostatní nepotkal. Právě to se jim stane osudným, možná že kdyby nesobecky, hrdinsky, zburcovala všechny včas, někomu by se podařilo se zachránit, možná by se vojákům vzepřeli, možná utekli, možná by mezi zachráněnými byl i někdo z těch jejích... to už se nedozvíme. *** Nenechte se mást, nesoudím historii: mluvím o chytrém filmovém dramatu, které to staví jasně: sledujeme Aidu, která sobecky a slabošsky upřednostní svoje nejbližší před všemi ostatními, která není hrdinkou, která nikoho ze svých bližních nevaruje, která je zapře, sledujeme Aidu, která sice je možná ke všemu ponížení ze zoufalství odhodlanou matkou, schopnou střelit své děti do nohou, ale která rozhodně není hrdinkou. Sledujeme Aidu, která prodala svůj lid za lichou, malou, osobní naději, a jejíž rodina to nakonec odnesla s ostatními o to krutěji. Sledujeme Aidu, jejíž ztrátu - na rozdíl od mnohých jiných - lze sledovat téměř! se zadostiučiněním... ale rozhodně nesledujeme hrdinku. *** Film je mistrným dramatem, i pro to dokonalé budování vtahující doku atmosféry, tak působivé, že je asi opravdu těžké nepodlehnout a držet ustavičně ve vědomí, že se opravdu díváme na dramatickou (divadelní zkušenost se v režisérce nezapře, skvěle zúročená s tou dokumentaristickou) studii mechanismů různých odstínů zbabělosti, jež dohromady umožnily, aby se pod záštitou bezzubého OSN odehrálo takové zvěrstvo - pochopitelné, lidské zbabělosti na škále, na jejímž jednom vypjatém konci se nalézá ta Aidina. *** Jen ten epilog po letech mi přišel snad už trochu zbytečně doslovný, aniž by ještě přinášel něco významně nového. Ano, opět je to Aida, ta která nese větší podíl než ostatní na těžkých ztrátách všech, kdo se rozpláče až nad ostatky svých vlastních dětí, ale nad jinými ne. A opět je to Aida, kdo sobecky a zahořkle nepřijímá, že všichni společně musí nějak pokračovat dál, a vyhání zaskočenou ženu s malými dětmi ze svého někdejšího bytu, který už pro osamělou ženu stejně ani není vhodný, i kdyby pro ni nebyl plný nočních můr, trýznivých vzpomínek... Jak se se svým svědomím vyrovnávají ostatní, jako muž oné ženy, o tom film nepojednává, ale my sledujeme Aidu - Aidu, která to nedělá, učitelku, která se nepoučila, antihrdinku, která si ani později neuvědomuje své pochybení, provinění, svou větší odpovědnost za osudy druhých. *** Praha, Světozor. *~ () (méně) (více)
Galerie (22)
Zajímavosti (2)
- Jasna Đuričić, která hraje hlavní roli tlumočnice, je ženou Borise Isakoviče, který ve filmu představuje generála Mladiće. Často spolu hrají ve filmu a divadle, nicméně v tomto filmu ve skutečnosti nemají ani jednu scénu společnou. (TroiMae)
Reklama