Obsahy(1)
Jugoslávský barevný film Nákupčí peří režiséra Aleksandra Petroviče je nesporně nejvýznamnějším činem a mezinárodně nejúspěšnějším dílem jugoslávské kinematografie posledních let. Vypráví baladický milostný příběh z jugoslávské Vojvodiny, z kraje, v němž žije pohromadě zcela nezvyklá směsice národností. Vedle Srbů, Slovinců, Rumunů a Maďarů je zde i velké množství Cikánů. A právě ti jsou hrdiny Petrovičova filmu. Jejich primitivní způsob života, v němž se melancholická romantičnost podivně snoubí s drsností všedních životních situací a projevů, dává barvitý podklad filmového díla, ve své sugestivnosti patrně neopakovatelného. Pro tyto kvality získal film Nákupčí peří Velkou speciální cenu (Grand Prix Spécial) a Cenu mezinárodní filmové kritiky na MFF v Cannes 1967. Na XIV. Festivalu jugoslávských filmů v PULE 1967 získal film Velkou zlatou Arénu, jeho režisér Zlatou Arénu, herec Baťa Živojinovič Zlatou Arénu za herecký výkon ještě v dalších dvou filmech, herec Bekim Fehmiu Stříbrnou Arénu, Tomislav Pinter získal za kameru Cenu za nejlepší fotografii. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (28)
Prozatím to nejlepší, co jsem měl možnost z jugoslávské kinematografie zhlédnout. Nákupčí peří přináší syrový, naturalistický a ničím nepřikrášlený pohled na život cikánské komunity v místech, kde se doslova zastavil čas. Podmínky, ve kterých cikáni přebývají, jsou často velmi primitivní. Krutě realistický vhled na vzájemné vztahy a konfrontace mezi obyvateli malé vesničky je oproštěn idealizování či moralizování, zobrazené ale nevyvolává v divákovi pocit pochopení nebo snad lítosti. Autenticitu ještě více posiluje fakt, že Petrović většinu rolí svěřil nehercům. Snímek mi často připomínal (zřejmě díky práci s neherci) některá díla české nové vlny a pozdního italského neorealismu. Aleksandar Petrović (režisér i scénárista) se svým filmem sklízel úspěchy snad na všech frontách. Příliš často se nestává, aby film s tak silně uměleckými rysy získal přízeň současně u kritiků i diváků, leč Nákupčímu peří se to dokonale podařilo a svou pouť zakončil Oscarovou nominací, zlatou sošku si ale nakonec odnesly Ostře sledované vlaky. ()
Překvapivě technicky nedokonalý (skript!!!) film, značně iritující a ...realistický. Žádné barevné ...jdou do nebe anebo tak něco se tu nekoná. Ani Růžové sny nejsou dost festovní. Tohle je opravdu bída uprostřed rozbahněné Vojvodiny v zimě a jí se přizpůsobivší nepřizpůsobiví. Skvělý Fehmiu; Belmondo by si s ním nezadal. ()
Petrovič si povedal, že hlavnou postavou filmu z rómskej osady bude tamojší najväčší debil. Našťastie ho Bekim Fehmiu stvárňuje vierohodne, a tak sa z filmu nikdy nestane paródia na život v osade. Mimochodom mi trochu pripomenul Belmonda v Na konci s dychom. Bora na čo siahne, to dopadne zle a tak je celkom predvídateľné, kam sa bude príbeh uberať. Máme tu kombináciu vtipných momentov typu running jokeu s televízorom a drastickými dramatickými scénami typu bitky mladého dievčaťa a tento prístup nemusí sadnúť každému. Prečo patria Nakupovači peria medzi vrchol vtedajšej vlny juhoslovanského filmu v rámci silnej konkurencie úplne nechápem, každopádne nejde o žiadnu nudu, stále sa niečo deje, nech je to vtipné, dramatické, alebo až nepríjemné na sledovanie. ()
Nepochopil jsem, co je na tomto filmu sugestivního, i romance jako označení vztahu 2 hlavních protagonistů mi přijde jako docela silné slovo (nehledě na to, že sympatie k hlavním hrdinům byly v mém případě na nule) . Až na pár zajímavých scén (jako třeba souboje na nože) mě mnohokrát přepadla nuda, což u stopáže trvající cca hodinu a půl rozhodně není v pořádku a určité zklamání z očekávání vzhledem k pověsti snímku se zde také podepsalo, takže pouze 2*. ()
Nákupčí peří, se kterým režisér Aleksandar Petrovič sklidil velký mezinárodní úspěch, může být chápán jako jakýsi drsnější a realističtější předobraz pozdějších populárních filmových fresek o cikánských komunitách. Petrovič do centra dění vkládá mladého rebelského nákupčího peří, ztvárněného typově přesným Bekimem Fehmiu a rozkrývá tak propletenec rodinných a pracovních vztahů v komunitě. Film se zaměřuje zejména na zmiňovanou neobyčejnou realističnost (podporovanou blátivými exteriéry), avšak nechybí ani několik stylizovaných a velmi vtahujících, magnetizujících okamžiků – zejména vynikající, až éterická scéna s cikánkou zpívající píseň Djelem, djelem v podání Olivery Katariny, kde ona jakási vrozená melancholie v kombinaci s náhlým propukáním divoké radosti či hněvu přímo tryská z plátna. ()
Galerie (29)
Photo © Avala Film
Zajímavosti (2)
- Členové Jugoslávské sekce Akademie filmového umění a věd film v roce 1996 zvolili druhým nejlepším srbským filmem za období 1947-1995. (džanik)
Reklama