Ukradené polibky

Pentalogie nejen tápání a nacházení, ale také důsledků nenapravitelných vad a chyb ve výchově v rozrušeném rodinném prostředí, které hlavního hrdinu osudově poznamenává do dalších dílů této volně pojaté řady zrání a dospívání. Z pobytu v polepšovně si mladý Doinel odnáší sklon k únikovým řešením a despekt k oficiálním společenským prostředím a občanským závazkům. Vojna to jen dotvrzuje: jeho další kroky po propuštění z armády znamenají jen pokračování v již nastoupené cestě. Kolísání mezi ženskými náručemi, neschopnost vytvořit stabilnější vztah pokračují v neustávající řadě náznaků sociální infantility. Lepý Leaudův zjev, jakoby nerozhodná gesta stále tak trochu dětského, jinošského mladíka jsou kamufláží; trhliny v osobnosti však zakrýt nedokáže. A Truffaut je ani zakrývat nechce. Jakoby šlo i o něj. A ještě jedna tehdy začínající herecká osobnost mě v tomto filmu fascinuje: dnes již také zesnulá Claude Jadová. Její osobitý půvab jakoby byl ženským kontrapunktem Leaudova tápání životem. Tápání i nacházení jsou v tomto případě nadčasová. Alespoň pro mne. (20.10.2007)

Můj druhý "doinel". Oproti Nikdo mne nemá rád docela příjemné nakročení k lehkonohosti. Režisérská prvotina byla vlastně docela depresivní sondou do rozvrácených rodinných vztahů. Ukradené polibky jsou jen sledem eskapád nemotorného mladíka, který vstupuje do dospělého života. Vážnější poselství bych v tom neviděl. Jsou plné situačního humoru, často až absurdního. Zajímavé je, že o vnitřních stavech hlavních postav nemáme takřka zprávy. Léaud i jeho partnerka hrají s mimoňsky neproniknutelnou tváří a o jejich vzájemných sympatiích se až do posledních minut dá usuzovat jen velmi málo. Když si totiž navzájem něco sdělují, stejně divák nevěří, že je to pravda. Příjemně jsem se bavil. (16.03.2010)

V porovnání s předchozími 2 snímky volné doinelovské série mi v tomto případě přišlo, že už došlo k určitému kvalitativnímu úpadku, byť pociťovanému čistě subjektivně (nesedl mi odklon od černobílého formátu ani více humoru oproti předchozím 2 smutným snímkům). Přesto mi Antoinovy osudy stále přišly zajímavé a film jsem zhlédl s velkým zájmem, natočený je velmi zdařile a srozumitelně, jak mi přijde u Truffauta obvyklé. Mimochodem líbily se mi zde obě herecké představitelky postav, s nimiž si Antoine začne - Delphine Seyrig i Claude Jade jsou zde velmi dobré, a zarazilo mě, že obě zemřely ve věku 58 let, jaká to zvláštní souhra okolností. (05.09.2018)

Po filmech Nikdo mě nemá rád a Láska ve dvaceti letech jsou Ukradené polibky dalším filmem s Truffautovým (a víceméně i Léaudovým) alter ego Antoinem Doinelem. Lehce improvizovaný snímeček o nevyrovnaném hrdinovi, který stále hledá své místo na světě, vyniká krásnou nenucenou atmosférou, spontánností a jemným Truffautovským humorem. Ačkoli se Truffaut bránil politicky laděným filmům, úvodní scéna s Doinelovým vyhazovem z armády tento přístup nabourává a v Doinelově úsměvu lze vyčíst jakýsi odstup od oficiálních míst a buržoazních manýr. Tento film je ale hlavně o smolaři, který střídá zaměstnání jak Paroubek své názory, získává cenné životní zkušenosti a zaplétá se do nových lásek. Existuje jistá podobnost s Nicholsovým Absolventem. Stejně jako měl čerstvý absolvent Benjamin Braddock (Dustin Hoffman) "svou" paní Robinsonovou, zde Antoine Doinel (Jean-Pierre Léaud) má svoji paní Tabardovou, je nejistý a s vdanou paničkou padá do milostné aférky. Ukradené polibky jsou krásný film s nádhernou atmosférou Paříže konce 60.let a výborným hereckým výkonem J.-P. Léauda. Film má řadu výborných scén, např. Antoinova snídaně s jeho milou, při které si láskyplná slovíčka vzájemně píšou na papírky. Obsahuje také několik výjimečných symbolických detailů (které většinou vzešly z improvizace), jako např. scéna s homosexuálním klientem detektivní kanceláře, který pátrá po svém příteli a jehož orientace je pěkně charakterizována jeho gestikulací - levá ruka v černé rukavici si hraje s obnaženou pravou... Zkrátka krásný film od mého oblíbeného Francoise Truffauta.... EDIT (25.3.2011): S každým dalším zhlédnutím mě baví víc a víc . Zřejmá (přiznaná i nepřiznaná) inspirace vlastním životem (ačkoli kombinovaná s čistou fabulací více než u Nikdo mě nemá rád) posouvá film do kategorie, pro kterou jsem ještě nenašel pojmenování - snad něco ve smyslu "Modelování života filmem..." :-) (07.07.2006)

Pro me velice vtipny a rozumny film, ktery snad kazdeho potesi, ale nikoho neohromi. Sam nevim, zda mi byl Antoine sympaticky ci nikoliv, nejvice vsak na filmu ocenuji, ze pribeh se stat mohl a vicemene se stava bezne ( asi:-) ). Potesily take obrazky z Parize sedesatych let, velice kvalitni film, urcite vsak zadny Truffautuv vrchol. (11.03.2008)