Ztracená milenka

Tento Truffautov minimalistický počin si vzal na mušku tému, ktorá sa majstrovi akosi vymkla spod kontroly. Alebo lepši povedané ani ju poriadne neuchopil. Téma akou je uchovávanie hodnôt a spomienok na mŕtvych, či porovnávanie lásky medzi mŕtvymi a živými si vyžaduje niečo podstatne hlbšie. A aj keď film nenudí, lebo scenár a réžia pristupuje ku každej minúte filmu zodpovedne, tak v podstate nič prevratné neponúka. 60%. (22.03.2008)

Stále jsou naši mrtví s námi... a nikdy vlastně nejsme sami... především, pokud je nenecháváme odejít. Kde je ta hranice mezi dobrým a nedobrým zapomínáním? Kde se bere schopnost opustit a odpustit? Je až s podivem, jak se člověk může bavit nad takovými vážnými otázkami a snahou na ně odpovědět. Ale v tom je právě umění života ve vážné lehkosti... (29.03.2009)

Čím si zrovna prechádza postava Juliena Davennea, tomu podobne akurát čelím i ja osobne, a tak sa viem tým pádom do neho vcítiť, čo práve prežíva, a tak sa na tomto mieste, miesi realita s fikciou, čo tiež podtrhuje a zdôrazňuje i mimoriadne náročné spracovanie, ktoré François Truffaut stíha koordinovať hneď dvojnásobnými možnými smermi, a to konkrétne pred i za kamerou, ale ešte si film zaštítil scenáristicky aj produkčne. Totižto si zvolil dosť smutný, až melancholický štýl rozprávania, obalený do pochmúrno-depresívneho hávu, a tak teda dopredu všetkých divákov varujem, aby rozumne uvážili, či sa vôbec púšťať do pozerania takto ťažkého filmu, ktorý by vám mohol spôsobiť nejakú, prípadnú ujmu na zdraví...? Pokiaľ sa trebárs nachádzate v rovnakom rozpoložení, ako i protagonista Julien, tak to predsa skúste, i keď určite nebudete so všetkým súhlasiť, čo tento novinár praktizuje, no v opačnom prípade, by som to ostatným ("asi") neodporúčal, keďže by to tak nevedeli vnímať, ako sa na danú tému patrí...? Áno, film pojednáva o smrti, ktorou je mimochodom táto postava nadmieru posadnutá, až vytláča všetko ostatné, čo k životu následne prislúcha, kedy by som mu pravdepodobne, ako momentálne žijúci poradil, a zároveň ho i povzbudil, že treba ísť nejako ďalej, no zase na druhej strane ale netuším, či by ma chcel akokoľvek počúvať ? Zoznámenie sa so sympatickou Cecíliou Mandelovou, by mu vskutku mohlo vniesť viacej svetla do jeho terajšieho psychického stavu, čiže by sa nakoniec mohol spamätať ? Recenzent ponúka viacero otáznikov, kedy by sa mohlo zdať, že vďaka renovácii kaplnky, by som mohol nájsť vytúženú odpoveď. Totiž až v poslednej minúte, sa o tom rozhodne, t.j. vydržať do konca sa oplatí ? (19.08.2022)

Slabší Truffaut?? Probůh, jeden z nejsilnějších! Eric Rohmer kdysi napsal, že je to jeden z nejkrásnějších Truffautových filmů vůbec a já můžu jen souhlasně přikyvovat. Zelený pokoj je neobvyklý příběh o novináři (autorovi nekrologů), který je už od dob těžkých bojů první světové války, kdy padla spousta jeho přátel, posedlý myšlenkou a přemítáním o tom, zda je správné zapomínat na zemřelé. "Každý rok se stává, že musíme škrtnout některé jméno u čísla v našem soukromém telefonním seznamu, a jednoho dne se ukáže, že známe vlastně víc mrtvých než živých..." Za zdánlivě podivínskou zálibou Juliena Davenna (sám Truffaut) se skrývá neutuchající láska, která je spojena s úctou a snahou o trvalou vzpomínku, jež vyvrcholí vybudováním impozantního památníku. V jeho snaze mu přitom pomáhá Cecilia, kterou výborně zahrála Nathalie Baye. Mnoho Truffautových přátel potvrzovalo, že do tohoto příběhu Francois vložil největší kus sebe a že tento snímek je vlastně jeho nejintimnější výpovědí. Vypadá to tak... Úžasná atmosféra, krásná hudba, výborný Truffaut v hl. roli, pořádná porce námětů k přemýšlení... (20.05.2007)

Truffautova ZTRACENÁ MILENKA (nepřesný překlad jednoho z anglických názvů filmu, „The Vanishing Fianceé“) patří k méně známým Mistrovým filmům. Nezaslouženě: sice nepatří ani k vrcholům – za ty považuju ty filmy, které naplno využily a propojily radostnou i úzkostnou stránku Truffautovy osobnosti –, ale rozhodně si nezaslouží dlít ve stínu jeho (až moc) laskavých, „humanistických“ filmů typu KAPESNÉHO. ZTRACENÁ MILENKA patří k Truffautovým temným filmům, aniž by ho limitovala u nich jindy patrná monotónnost tónu a předurčenost zápletky – je natolik osobní [všudypřítomné téma smrti, etika vztahu vůči blízkým mrtvým, dilema důstojného uctívání mrtvých versus zapomenutí a zahájení života a lásek od nuly], není žánrovou variací („duchařským příběhem“), čili je hůře předvídatelný a ponořený do kontrastních emocí. Z filmu je rovněž patrný Truffautův pozdní úzkostný výraz: jak předtím v jakémsi rozhovoru tvůrce řekl, film je jenom bílé plátno a proto (jako příklad) v barevném filmu neukazoval modrou oblohu. Truffaut upřednostňuje rychlé vyprávění na úkor citového rozehrávání scén, dialogy často netrénovaných herců (včetně jeho samého v hlavní roli) jsou spíše deklamovanými polemikami, úzkostně nakládá se vším, co by mohlo být označeno za krásné (melancholické sněžení zredukované do pár sekund) nebo významné (neokázalé odrazy zrcadel, plaché nakládání s velkými detaily), na emoce spíše odkazuje, než aby je melodramaticky evokoval – exaltovanost vyhrazuje pouze chvílím, v nichž hrdina realizuje své niterné ideály (kaple se svíčkami na uctění jeho mrtvých), zatímco emoce jako láska nebo hněv zůstávají nenaplněné, resp. naznačené. Velmi osobní a proto velmi silný film – soudím, že Truffauta musel „bolet“. (05.02.2008)