Poslední metro

Podobné názory tu padají často, ale film je příliš násilně rozkročen mezi několika světy a styly, mezi prostou divadelní hru a okolní svět plný nacistické hrozby a cenzury, mezi romantické drama a nevinnou situační komiku, přičemž krásně a komorně zobrazuje všechno, ale zároveň nic. Truffaut rozumí svému řemeslu jako málokdo, ale jen sled působivě inscenovaných, nasvícených i zahraných scének, jakkoli dohromady tvoří originální výpověď o jedné nešťastné době, k nezapomenutelnému filmovému zážitku zkrátka nestačí... (10.02.2016)

Poslední metro coby Truffautův film z divadelního prostředí asi není tak ikonickou záležitostí oproti režisérově filmu o natáčení filmu Americká noc a to v rámci obsahu zejména spojením divadelního tématu se specifickou érou 2. světové války, nicméně nadchnout mě dokázal téměř stejně. Velice mě tu upoutal náhled do zákulisí divadla s osobitými vedlejšími postavami (např. v případě „lidového“ tlustého inspicienta), kdy zároveň vedle dění na jevišti v rámci zkoušek i představení ještě zažíváme neobvyklé zabydlení důležité divadelní osobnosti v zaprášeném sklepu, který se stává pro židovského režiséra a majitele divadla oním posledním metrem záchrany před nebezpečnou situaci holokaustu za nacistické okupace. Retro atmosféru válečné Paříže zvlál Truffaut za pomocí Deleruovy i dobové hudby též na jedničku a byť snímek přes závážné téma plyne dlouho v relativně pohodovějším duchu, v druhé polovině dokáže napětí stále více houstnout. Můžu tedy říct, že mi Poslední metro během víc než dvou hodin nabídlo skutečně atraktivně nabité drama. Nejvíc mě dostalo zpracování závěrečných vyústění, jak zhuštěním několika dramatických prožitků na krátkém prostoru, tak jednou nečekanou mystifikací, kdy zdánlivě reálná scéna s odstupem času představuje (jak zjistíme až dodatečně) pouze nový sehraný jevištní akt. Catherine Deneuve mi opět potvrdila, že dokáže svou přítomnost na plátně nabýt stejně tak jako půvabnou krásou i skvělým výkonem (byť zdaleka ne každý z filmových počinů jí to takhle umožnil). U Gérarda Depardieu mi asi jako úspěch postačí, že mi tu ještě zamlada skoro vůbec nevadil, nakolik mě však výrazněji upoutali v nezvyklých režisérských postavách výborní Heinz Bennent a můj oblíbenec Jean Poiret. [90%] (25.07.2023)

Nedokážem dať tomuto filmu viac ako tri hviezdičky. Truffaut nakrútil film o filme (Americká noc) a ten sa mi páčil. Predpokladal som, že s filmom o divadle v divadle budem porovnateľne spokojný, s prihliadnutím k zbierke Cézarov a komerčnému úspechu. Bohužiaľ nefungovalo to. Na Depardieua mám rokmi vypestovanú alergiu a i keď v tomto filme má ešte ďaleko k obtlstnutému opilcovi obdivujúcom Putina, nezaujal ma. Dokonca ani ikona francúzskej kinematografie nie. Aj prostredie okupovaného Francúzska bolo vykreslené odlišne od mojej predstavy. A keď si pozriem moje hodnotenia Truffautových filmov zisťujem, že mojím obľúbeným režisérom bol v inej dobe, v inom konkurenčnom prostredí. (24.07.2014)

Tentokrát jsem zkusil pozdějšího Truffauta a překvapilo mě, jak "klasickým" režisérem se "ke stáru" stal. Ne že bych proti tomu něco měl, ale při jeho návratu do druhé světové bych čekal něco jiného než nekonfliktní retro. Zkrátka pěkný kousek, i když mi přijde, že něco takového mohl natočit kdekdo, tak nevím, proč zrovna Truffaut. (10.10.2012)