Dvě Angličanky a kontinent

První z Truffautových snímků kde se mi autor netrefil do noty, byť pravda, že ne úplně jeho vinnou. Po "Jules a Jim" druhá režisérova adaptace knihy Henri-Pierre Rochého. Forma a navození dojmu, že se všechny události v průběhu oněch sedmi let dozvídáme z dopisů a deníkových záznamů jednotlivých postav je naprosto dokonalé. I téma skrývané a neopětované lásky v netradičním milostném trojúhelníku je dostatečně zajímavé, aby více jak dvě hodiny stopáže nenudilo. Energií nabitý francouz Claude, který si chce užívat života a oproti němu dvě ctnostně vychované a i přesto naprosto odlišné sestry Brownic z ostrovní strany kanálu La Manche. Vztahy mezi nimi se začnou postupem času stále více a více komplikovat, přičemž hlavní slovo nemá srdce, ale rozum ovlivněný výchovou, prostředím a názory rodiny. Můj problém s celým snímkem je, že mi bytostně vadila představitelka Muriel Stacey Tendeterová. Jejímu výkonu jsem při nejlepší vůli neuvěřil ani na chvilku. Fungující tedy pro mě byly pouze scény mezi Claudem a Annou, které jsou plné skrývané vášně. Rozhodně se nejedná o špatný či průměrný film. Jen jde ve výsledku o pouhou variaci na "Jules a Jim" a jako neznalý knižní předlohy neposoudím zda je chyba na spisovatelově straně či Truffauntově. (28.01.2007)

Truffaut se ve své tvorbě držel spíš studia mezilidských vztahů, zvlášť těch mezi dvěma pohlavími, a do minulosti se příliš nevracel. Dvě Angličanky a kontinent se dá s nadsázkou označit za jediný jeho kostýmní film, ovšem z ne tak dávné historie. Jeho příběh se odehrává na samém počátku 20. století a Truffaut v něm popisuje zajímavý milostný trojúhelník mezi francouzským mladíkem z dobře situované měšťanské rodiny a dvěma sestrami z typické puritánské anglické rodiny. Není to jen film o lásce a sexu, ale i o rozdílných kulturách a zejména o přelomové epoše, kdy se rodila moderní společnost, jak ji dnes známe. Dívky Muriel a Anne jsou dílem moderní, hrají tenis, dychtivě poznávají svět a mají pro své rodiny až nezdravě pokrokové názory, dílem podléhají rodinné tradici měšťanského konzervatismu a neodvažují se a ani nemůžou vzbouřit přísným pravidlům tehdejší morálky. Z dnešního pohledu je trochu zvláštní svět, kde se na první sexuální styk čeká sedm let naplněných odříkáním a planým milostným vzdycháním. Některé dialogy působí poněkud knižně a v jiném filmu by mi vadily, ale Truffautovi a jeho hrdinům je věřím. Hotovou lahůdkou jsou postoje a chování Claudovy matky, která je ztělesněním měšťanské vypočítavosti a ryzího pragmatismu. Tam, kde čeští tvůrci potřebovali v případě Sňatků z rozumu celý seriál, tam Truffautovi k načrtnutí jedné epochy stačil dvouhodinový film. Celkový dojem: 95 %. (20.10.2009)

Ačkoliv jsem Truffautovo vedení herců u jiných filmů kvitoval jako příjemnou změnu, tak ve Dvou Angličankách mi herectví Jean-Pierre Léuda ustavičně kazilo celý film. Jeho věčně kamenný, nezaujatý a hlavně chorobně nezajímavý výraz mi vytvořil natolik velký odstup od jeho postavy, že jsem v podstatě o jeho osudy záhy ztratil jakýkoliv zájem. Taktéž chápu, že filmový vypravěč je úlitba literární předloze, ale jeho neustálá vševysvětlující přítomnost mi znemožňovala jakoukoliv účast na filmu. Myslím, že trochu té vstřícnosti a srdečnosti by nikoho do příště nezabilo. (25.04.2008)

Ten typ filmů, kterým říkám ušlechtilá nuda - nezpochybňuji nijak jejich umělecké kvality, ale osobně mě jejich sledování prostě jen uspává. A zrovna v tomto konkrétním případě mi i vadilo obsazení rolí obou sester, nelíbila se mi ani jedna a netěšilo mě v jejich společnosti trávit tolik času. Vlastně jsem i nepochopil, proč chtít ve Francii na počátku 70. let točit film zasazený do období fin de siècle - Truffautova současnost podle mě překypovala dostatkem aktuálních námětů, než aby bylo nutné přivádět na svět další kostýmní melodrama o lásce, které se - s výjimkou několika momentů - po mém soudu zas tak neliší od podobné romantické produkce. Ostatně myslím, že by mě nebavila ani Rochého stejnojmenná románová předloha, byť Truffautův starší snímek Jules a Jim, natočený rovněž podle Rochého textu, se mi líbil moc. Kupodivu mě zde ani nijak zvlášť nezaujala Delerueova hudba, která mě naopak třeba kdysi v Pohrdání tolik nadchla. Celkově mě to bohužel docela minulo (asi jsem už tematicky podobných filmů viděl příliš mnoho, a navíc mě zde otravoval ten voiceover, bez něhož se bohužel neobejde snad žádná filmová adaptace románu), i když zcela chápu lidi, kteří jsou z toho filmu nekriticky nadšení, neboť při vhodné konstelaci okolností to na člověka jistě dokáže značně zapůsobit. (17.03.2021)

Je mi ľúto, ale filmu, pri ktorom som sa nudil, nedokážem dať viac ako tri hviezdičky, aj keby bol od najslávnejšieho režiséra. Nechcem obsah filmu vulgarizovať až na úroveň, že mi pripomína detský šlabikár (Mama má Emu. Ema má mamu. My sa máme.), ale v knižnej podobe by bol pre mňa určite stráviteľnejší, než vo filmovej. Príliš som celý film vnímal literárnosť predlohy. Okrem toho mi to pripadalo príliš staromódne a odťažité. Iba okrajovo ma zaujíma charakter vzťahov spred sto rokov a preto sa nemôžem stotožniť s vysokými hodnoteniami tohto filmu, i keď ich chápem. (10.07.2013)